Seděla.


Seděla a jen tak byla, jak jen ona to umí, věřte mi, znám ji už drahně let…

Seděla. Poslední dny víceméně proseděla nebo proležela. Četla knížky a dělala, že čte učebnice, které si ale spíš jenom tak prohlížela. Bylo těžké se soustředit na něco, co se nechtělo soustředit na vás a o čem jste stejně věděli, že to brzy zapomenete, anžto už se vám to stalo, protože tohle bezcílné prohlížení skript pro vás bylo již několikerým opakováním učiva z průběhu roku.

Seděla. Dívala se kolem sebe a říkala si, jestli to má všechno vůbec cenu, a když ne, tak jak se stalo to ne? V pokoji se svítilo. I noční lampička zůstala nezhasnutá, skláněla se přímo nad polštářem se zeleným losem a mlčela nad tou spouští. Postel samozřejmě neustlaná a pokrčená, s učebnicí anglické gramatiky hřbetem dolů umně naaranžovanou na zkopané dece. Krabice od musli, knihy, papíry, gumičky, taška a batoh rozházené kolem po koberci.

Seděla. Kdyby o tom psala, asi by to pro ni nebylo lehké, protože by si připadala hloupě, moc hloupě (možná byla, říkala si často, ale bylo pro ni moc těžké si to připustit..), ale stejně by to napsala, protože psaní je vlastně taky způsob komunikace a komunikovat by ona potřebovala, jenom se jí k tomu asi nedostávalo těch, s kterými by potřebovala.

Seděla. Ruku si popsala kusem písničky Boba Marleyho, kterou bude mít asi napořád spjatou s jedním posledním květnovým dnem, i když tehdy tam nezazněla. Drobná zelená písmenka říkala: Cause every little thing´s gonna be all right& dívala se na ty zelené linky a bylo jí s nimi líp, i když snažit se těm slovům věřit už tak nějak nestačilo; tady se k tomu míchala jiná písnička tentokráte česká, kde se zpívá, že: víru, ztrácím víru, a to mě míchá. Ano, situace. Navíc, že rodiče si popsaného hřbetu levé ruky okamžitě všimli. Dostane rakovinu kůže. Kdy už jí konečně dojde, že po rukou se psát nesmí? Kolik jí bylo, ptáte se? Nu. Neptejte, pro tenhle bezduchý text to není až tak podstatné, proto třeba hádejte, nebo na to obvykle zapomeňte. Lidi zapomínají, vždyť to znáte. Stává se to, je to smutné, je to mrazivé, ubíjející a trpké, ale stává se to. A jiní lidi jim to všechno odpouštějí, protože jsou pořád jenom lidi a odpustit je přece lehčí než nezapomenout (jim to).

Seděla. Za dřevěným stolem a s jednou nohou opřenou o spodní rozevřený šuplík. Byly v něm barvy, pastely, pastelky, olejové křídy, voskovky a uhly. Kdysi malovala a kreslila. Jako malá chtěla být malířkou, později architektkou, později&ale teď je asi už velká a je pro ni těžké chytit sny a představy zpátky pevně do pěstiček. Moc těžké. Seděla a s každým jejím pohybem červená otáčivá židle zaskřípala, jako by snad chtěla pronést pár těžkých slov – nikdy se ale nedokázala plně odhodlat. Venku štěkal pes. Na stole se válelo opravdu všechno možné. Brýle, hodinky, diář, učebnice staroslověnštiny, telefon, modrý Nokia mobil, barevné gelové tužky, masážní strojek, DVD Byl jednou jeden život, vrchní spodní prádlo&. Ten nelad jí nebyl jedno, ale nějak se jí s ním nechtělo nic moc dělat, věděla totiž, že by přišel znova (ale zítra ho zladní, rozhodla se a hodila prádlo na postel, aspoň tak) a všechno by se opakovalo.

Seděla. A myslela na ty dvě velké můry, co jí včera vletěly do pokoje oknem stejně tak otevřeným jako dnes. Co s nimi asi je? A vrátí se? Jejich křídla vydávala zvláštní zvuky, když sebou rychle třepetaly kolem světla žárovky. Nebála se hmyzu, nakonec na přítomnost zlatooček už si zvykla dávno a dnes odpoledne už se jí podruhé za poslední měsíc zamotal do žaluzií poblouzněný sršeň, ale vědomí, že vám ve spánku lítají kolem hlavy (a možná i v ní, i když trochu jiné) můry, nebylo dvakrát příjemné. Okno ale stejně nezavřela. Nezhasla světla. Jen seděla.

Seděla. Myslela na Medvídka Pú a všechno, co s ním pro ni bylo spojené. Myslela na knihu, na to, že s ní je možná dospělost únosnější, i když ne snazší. Myslela na všechny děti, které musely vyrůst, i když se jim nechtělo stejně jako jí. Věděla, že tohle přemýšlení je na nic, stejně jako věděla, že většina z jejího stáleprobíhajícího velkého přemýšlení také k ničemu valnému nepovede. Nemohla si ale pomoct. Myšlenky a slova, která se jí a jejímu introvertnímu já utvářely v hlavě, ve vědomí, nevědomí a kdovíkde všude, nešlo prostě zaplašit nebo stornovat. Nešlo!

Seděla. Seděla. Seděla.

Věděla, že času je málo a že zítra asi nic moc nedožene, protože bude přece sobota. Věděla, co všechno neumí a věděla, že už dávno není tou skvělou a šikovnou, kterou všichni obdivují (třeba). Bylo jí to líto, ale nějak nemohla najít cestu k tomu starému dobrému chytrému a neztracenému člověku uvnitř. Věděla, že takle si svoje velká já nepředstavovala, ale nevěděla, jak uvést svět na ty správné chodníky, jak přimět prince ztracené v černých lesích s koňmi lekajícími žízní, aby nikdy nepřekročili bludný kořen, aby našli princeznu ve vysoké věži dřív, než by stačila vyplakat velký vodní příkop a smutkem se v něm utopit, aby&

Seděla. Hnědýma očima bloudila po pokoji. Mapa Británie. Nástěnka s fotkami kamarádu a maturitní stužkou. Plakáty s podpisy i bez podpisu. Hudba. Hudba. Písně. Slova. Klíčky. Měla to tady ráda. Doma. Domov. Svět. Ona ráda svět, ráda lidi, ráda melodie, ráda barvy. Jenom se jí to poslední rok zdálo všechno nějak moc zesložitělé a zamotané – a žádná červená nit, která by jí pomohla to všechno pochopit.

Seděla. Prohlížela si černobílé pohlednice nad stolem. Lidé. Lidé byli její hrdinové.

Seděla. Bříšky prstů se tiše dotýkala malých černých hranatých hlaviček černého kufříku, skoro jako by hrála na hudební nástroj, byl v tom jakýsi malý systém.

Seděla. Seděla a psala. Vím to. Sledovalo jsem všechno hezky zevnitř, zpovzdálí vědomí.

Reklamy

~ od banánové pyré on Červen 6, 2008.

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: