Dopis králi bramborových lidí


…život je chodník dlážděný kostkama absurdity…

Drahý králi,

Chtělo jsem Vám jenom napsat: prší krásně, co říkáte?
Vznáším se na bublině. Růžové.
Letět k Vám na malém třísedadlovém létajícím koberci a počítat kapky deště, co mi přistanou a utonou na špičce nosu, je zábava. Tedy až na ta dvě volná místa. A ty kapky asi taky nebudou nejšťastnější. Kdyby se mi nerozlily a nevpily do tváří, mohly by letět dál a výš, až k zemi a stát se nesmrtelnou párou. Vpřed. Plnou. Barevnou. A duha? Duha vypije mraky a vyplive je zpátky do oblohy, jen tak halabala. Lala. A svět bude na chvíli pokrčený. Bez kontur. Bez zubů.
Co, králi? Sedí se Vám pohodlně? Nedíváte se na mě. Vím to, i když Vás vidím jen tak na půl vědomí. V uchu mi zvoní babylónská rybka, povídejte, králi, a klidně seďte. V řádku. V klíčku. Z pohovky lezou péra, raší jí brka. Zvláštní. Mám husí kůži. Jen potichu. Světlo očí je slyšet. Nevzala jsem si šaty z kanafasu, ani vysoké vojenské boty, ale stejně! Mám si kleknout na kolena a plakat? Prosit Vás za odpuštění? Třeba Vám vyklečím důlky na kuličky – a zahrajete si s Honzíkovou duhovkou; nebo hory a doly, poteče přes ně změť sedmera řek a vichr bude vát až… Co říkáte? Mlčíte. Dělá se zima.
Zhasínají hvězdy. Bohové je zalívají velkou lahví minerálky. Musí se šetřit. Setřít ze světa hlouposti. A vážky na vážkách váhavě kroutí křídla. Stejně se budu dívat. Počítat a věřit. Ale v co vlastně. Mlží se mi ideje. Plný je prázdný. A naopak? Ve snech se lítá. Umírá. Žije. Miluje. Padá se v životech. Plácnout sebou o zem tak silně, až nespadnout. Vzhůru.
Život, vesmír a vůbec. Chci pohádku. Chci. Co na tom záleží. Ocet.
Přinesla jsem dar-nedar, králi: pět slepičích pařátků a malou krabičku žvýkaček. Jsou s příchutí včerejška a dělají ty nejrůžovější a nejpevnější bubliny. Na přání. Pařátky jenom vypadají hezky. Jako živé. Slepice už je nebudou potřebovat…
To vše jen pro Vás, králi. Tak. Vidíte? Jsem prázdné já. Být, abych bylo. Dva bez jednoho. Roztřesené stromy. Smutné kopretiny. Zelené. Zelené. Slova vrůstají do země. Odlétají.
Dám Vám i koberec, třísedadlový se hodí. Růžová bublina. Praská. Snad mě doletí zpátky. Naučím se padat. Dolů. Nahoru. Prší krásně.Tak silně…

Kleknout si na kolena a plakat před králem bramborových lidí a prosit ho za odpuštění.

S úctou Vaše

Reklamy

~ od banánové pyré on Červenec 26, 2008.

4 komentáře to “Dopis králi bramborových lidí”

  1. to je poetické, i hodnotné a má to myšlenku. podle mě teda…

  2. Drahý králi, ……S úctou VášJá

  3. také píšete Drahému králi, drahý pane? nevím, jak na tom je, mně se zatím odpovídat nenamáhal, asi si užívá ten koberec, malý třísedadlový..

  4. Je to takové....jsem teď v tomto bodě, v tomto citu, v této myšlence. Zatím nejvíc od jejího vzniku. Píšu již napsané.Drahý králi,Chtělo jsem Vám jenom napsat: prší krásně, co říkáte?

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: