FEj-JE-To-ON


…po třech letech, nu a vlastně, když se tak podívám zpátky…nepřipadám si moudřejší než tehdá, spíš the other way round…nevím, nic nevím…přidáno z nostalgičnosti…

Nedávno jsme se o něm učili ve škole. Pochází z francouzského slova feuileton, které znamená lístek. Fejetony byly původně lístky papíru vložené do novin, krátké literární útvary vyjadřující se k problémům dané doby. A jak všichni dobře víme, velkou kariéru na nich udělal třeba takový Jan Neruda&
Já tedy také přikládám lístek k dílu, když už tu máme ten podzim. Ale nebude to jako od Nerudy, ani jako od Křesťana, spíš tak trochu od člověka, co mu dali jméno Dana.
Dost často si pokládám tu hloupou filozofickou otázku: Kdo jsme a kam se ženeme? Ale je dost pravděpodobné, že mě to s přibývajícím věkem přejde, protože když je člověku sedmnáct, potácí se v existenci a úvahách o smyslu života asi trochu častěji než ostatní. Nutno říct, že jsem zatím nic velkého nevykoumala, ale o to nejde. Osobně si myslím, že člověk si potřebuje odpovídat na nezodpověditelné otázky a řešit neřešitelné problémy, které mu sice zaberou spoustu času, ale nikdy ho úplně neomrzí. Jsou věčné a jako vesmír nekonečné, protože ta správná odpověď na ně prakticky neexistuje.
Máme jedenadvacáté století a doba, kterou si my tady a teď žijeme, se rozhodně nedá označit za Nerudovy časy zaživa pohřbené – nemáme bídu po literatuře a můžeme svobodně vyjadřovat své názory, ať už jsou jakékoli – možná by se o ní ale dalo hovořit jako o časech zarychla odžitých. Jsme tady a teď, ale spoustu věcí slepě přehlížíme, protože na ně v tom nekonečném běhu nemáme dostatek času. Mluvíme o budoucnosti dřív, než stačíme plnohodnotně zaplnit přítomnost. Ženeme se. Pádíme jako o život v závodě, na jehož konci nás nečeká medaile ani vřískající davy fanoušků, a ani nic takového nemůžeme čekat. Možná se bojíme. V podstatě ale nemáme čeho. Všichni víme, že nebe je modré, tráva zelená, že na Zemi žije přes šest miliard lidí (a ti všichni mají své sny a přání, své problémy), že jsou tady ti, na kterých nám záleží a ti, kterým záleží na nás (a tyto dvě skupiny se nemusí rovnat) a že na konci toho našeho velkého závodu se všechno najednou ohromně zpomalí a&klidně ustane. Je to docela prosté, ale v normálním životě si tyhle věci moc nepřipouštíme, protože, i když jsou nepředstavitelně blízko, jsou vlastně někde hodně daleko, a zabýváme se třeba domácím úkolem do matematiky nebo koupí módního kostýmu. Je to možná pro daný okamžik důležité, ale v celočasovém měřítku (nebo pro náš další život) dost nepodstatné. Odpoutáváme se od věcí, na nichž by mělo záležet a nabalujeme na sebe spoustu těch, bez nichž by náš život byl trochu pomalejší a v mnoha ohledech barevnější. Ale děláme to všichni, už jen proto, že je nám to opravdu příjemné.
Dneska jsem zjistila, že hodně důležité je prostě se zastavit. Udělala jsem to. Zastavila se a vnímala svět kolem sebe, žlutohnědé listí prosvícené podzimím slunkem. Lidi. Zvuky. Měli bychom být schopni se zastavit a nasát ten pomíjivý svět kolem, zachytit okamžik.
Jeden moudrý člověk kdysi řekl: Jsme jako mouchy na stěně Sixtinské kaple, nemáme vůbec páru o tom, že andělé a všechna krása leží přímo pod našima nohama. Zkusme se tedy alespoň na krátký okamžik, koutkem oka a částí vědomí pokochat, než úplně utečeme&

Advertisements

~ od banánové pyré on Září 4, 2008.

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: