Čtvrtek pátek říjen blues


Jsou krajiny, kde děti ještě vlakům mávají. Vždycky jsme malinko smutní na malých nádražích, kde nikdo nečeká. Najednou máme bílou duši z bezu, najednou je v nás příliš z člověka. (jan skácel)

Potřebovala bych vynalézt myšlenkové otisky, zastavit to hemžení v hlavě a nějako ho vhmotnit do slov, aby se nic neztratilo tou dlouhou cestou k prstům nebo rtům, jak se to ostatně děje pořád, tedy mně se to děje pořád a myslím, že některé z vás mně blízkých s tím štvu. Nebuďte z toho nesví, zevnitř je ta hra ještě divnější než zvenku. Taková modrá a zatmívací.

Když chodím sama Brnem, potkávám lidi. Samozřejmě, člověk pořád potkává lidi, ale většinou je nevnímá, protože jeho smysly víc zaměstnává něco mnohem zajímavějšího (ačkoli..něco mnohem zajímavějšího než lidi? Ale notak..) a důležitějšího (&).
Když chodím Brnem znamená to, že nejezdím nalepená na dveře přelidněné tramvajky (jménem Adélka nebo Dášenka nebo taky bezejmenné smutné červené), nesedím po školách nebo výkrmnách, ale kochám se velkoměstskými pohledy a přemýšlím. Vzduch, svět, voda, fontána s verši Jana Skácela, která se mi nejdřív ale vůbec nelíbila a teď je jednou z těch mých nejoblíbenějších velkoměstských zastavení se. A lidí jsou houfy, malé davy, velké davy, skupinky a hloučky na tramvajových zastávkách nebo u stánku s pizzou, dlouhé a nesmyslně kolmé bankomatní řady, tváře za skleněným akváriem McDonaldu&všechny ty obličeje, co se proti člověku hrnou cestou přes náměstí, v podchodu, na nákupu&Taky žebráci, o kterých nevíte, proč vlastně žebrají a nemůžete si být ani jistí tím, jestli to, co vám říkají nebo co mají pro jistotu napsané na papundeklu, který drží v rukou, když se vám nedívají do očí, je pravda celá nebo jenom nepatrná. A ať už se je vnímáme nebo děláme, že ne, je nám tak nějak hloupě& ještěže člověk nikdy neví, co ho čeká.

Proudí. Studenti, pracující, mladí, starší. Ve značkových oblečeních, sakách, s barevnými botami, pircingy, dredy, se smíchem, smutně, zamyšleně, vážně, bavící se, telefonující, rozčilení, nadávající, lidé. Jdou vám vstříc a vy se na ně nemůžete nepodívat, protože jsou stejní jako vy, jsou tak jiní než vy. Nikdy se neubráním pohledu na lidi a nikdy se neubráním přemýšlení o nich, je to normální ne? Jak se asi mají a proč jsou dneska zrovna touhle cestou. Jdou ve skupině a všichni se dobře baví, aspoň navenek a je jim asi fajn. Mladí, staří. Jak asi? Drží se za ruce. Drží se jeden druhého a já myslím na to, jaké to pro ně je, protože jsem taky jenom ta hromádka kostí a shluk bílkovin. Drží se své jistoty a nejistoty. Drží se tady na světě, jak jen to jde. A možná jim dost závidím tohle malé držení a říkám si, že přece mají štěstí, když se takle našli, protože najít se, najít se je mnohem těžší než se ztratit – dav většinou jenom tak nevyplivne, co pohltil. Když se takle dívám na lidi, přemýšlím o lásce, o tom, co o ní bylo řečeno a napsáno, vymyšleno a sezpíváno, o tom, co si myslím já a o té hloupé pravdě a nepravdě všech těchhle slov. Láska. Pamatuji si citát jednoho francouzského prokletého: Sexuální přitažlivost existuje, peníze existují& Ale láska? Láska neexistuje. Lásku je potřeba znovu objevit.. Dává to smysl? Možná, možná ne. Ale nejspíš ano, v nějakém tom širším lidském a filozofickém poli, stejně tak jako v tom zcela osobním, kdy si jeden řekne, že nic nemá cenu a chce tak rozkopat po pláži celý ten smutný hrad z písku, který pro něho kdysi tolik znamenal&a potřebuje začít znova. Někdy plácám nesmysly jako teď.
Když mi řeknete, že jsem člověk zahalený do slov, bude to pravda, ale nevím, jestli jsem ještě schopná s tím něco udělat. A omlouvám se, uvědomuju si, že je to těžké, protože lidi zahalení do slov jsou komplikované děti&pro svět kolem, pro sebe&pro sebe navzájem&
Blábláblá&
Štěstí, děti, lítá, polštuje si a špatně se chytá děravou sítkou na motýly nebo co.

Blog je zvláštní věc, člověk si sedne a&.píše. a zároveň ale ví, že chce možná napsat něco úplně jiného, ale kompletní otisk není nikdy možný. To už jsme řešili. Ach. Jo. Myslíte?

Koupit si vodovky a malovat. Koupit si pastelky a kreslit. Pomáhá pro ten momentální pocit z nanášení barvy. a taky prý: „co jednou namaluješ, to se neztratí, co namaluješ, to se neztratí..“ Ztratila jsem se v překladu a vůbec nevím, kde jsem začala&
Mívám slovní asociace. Je to trochu smutné, protože jo. Ztracená ve městě představ. Slov.
Někdy se cítím modře. Někdy se modrá mění ve vodu, někdy to nejde ovlivnit. A přitom&modrá je dobrá, že?

Reklamy

~ od banánové pyré on Říjen 3, 2008.

3 komentáře to “Čtvrtek pátek říjen blues”

  1. žiješ…skvělé!!! žiješ… ani nevíš jakou úlevu pocítím vždy když zjistím, že existují živí lidé, skuteční! ne jen shluk bílkovin a hromádka kostí. ale srdce a opravdová duše která se chce projevit. touha, to je ta síla co vytváří všechny tlaky a divný stavy. pojmenuj ji a pošle tě tam kde sídlí ta co ji člověk zabil… jenže ji zabil v sobě. ona žije dál a je tady. pozdrav ji a kráčej k ní! i ona po tobě touží. láska. najdeš, věřím, že ano. mám radost, že jsi, že žiješ.tak vydrž… až dáš svou lásku světu, tak jako ivánek v mrazíkovi chtěl vrátit hůl slepé babce tak se objeví. láska, ta skutečná co ji lidi neznaj… nehledej ji v lidech a nečekej ji v tělech. přesto přijde v člověku a ty ucítíš, že je mnohem větší než kterýkoliv z lidí… jan

  2. Ale....všichni přece žijeme, kdyby ne, necítili bychom bolest, netekla by nám krev a hlavně..neumírali bychom nebo co..Děkuji moc za Tvá slova a za pozastavení se tady u pyré na dvorku, vážím si toho, měj dobré dny a třeba na potkanou..

  3. Kchm....\“To je totéž,\“ řekl Pú.

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: