Osmadvacátého října…


…dnes by to asi chtělo něco velkolepého, s leskem a bez bídy (kurtizány zcela vynecháme)…něco úžasného, dokonalého, nepřekonatelného..něco..(hlavně se nezbláznit, děti, o to de..)

…republika má narozeniny..
ale která?..když sečteme všechny věky všech našich republik, které tu od roku 1918 byly, dostaneme se k tomu velkému číslu…

…televize má svátek…
…dokumenty a rozhovory…o ty snad jde nejvíc, je dobře, že jsou…dobře…
…slává sláva, děd nám radu dává…
…a budeme všichni šťastní a budeme a budeme…jo?
..nějak je to všechno hloupě a těžko uchopitelné..všechna ta sláva a okázalost, která tu tak nějak je…
..ale to nevadí asi..máme dobu..
..a je důležité si uvědomit, co vlastně slavíme a že to není jenom den, kdy něco vzniklo, ale taky ti lidi, kteří se o to zasloužili…
..složitosti..
..jak se cítíte?
..radši si přečteme pohádku od Josefa Čapka..protože pohádky, pohádky jsou moc dobré, děti…

JAK PEJSEK S KOČIČKOU SLAVILI 28.ŘÍJEN

Kočička a pejsek seděli spolu ve svém domečku a povídali si. „Poslouchej, kočičko,“ řekl pejsek, „už bude brzo 28.října, a my nemáme žádný prapor. A letos prý to bude nějaké obzvlášť slavné. Byla by to ostuda, kdyby na každém domě byl prapor a u nás nic.“ – „Copak o to,“ povídá kočička, „prapory, to se mně líbí.“ – „No ba,“ řekl pejsek, „ono to krásně vypadá, když se prapory ve větru třepetají; když se tak člověk koukne na ně odzdola, vypadá to, jako kdyby jich bylo plné nebe.“ – „A copak teprve shora, to bys, panečku, koukal,“ vykládala mu kočka, „není nad to, projít se takhle po střeše, když jsou prapory. Je to procházka zdravá a zábavná. Ze střechy to vypadá, jako by byla zas praporů plná země.“ – „To každý nemůže, procházet se tak po střeše jako ty,“ odpověděl kočce pejsek, „já, na příklad, bych se bál vlézt na střechu, protože bych spad a mohl bych se při tom zabít. – Ale nějaký prapor musíme mít, málo platné, když bude ten slavný 28.říjen.“
„A poslouchej, pejsku,“ řekla kočička, „a co to vlastně je, ten 28.říjen?“
„Jéjej,“ smál se kočce pejsek, „ty ani nevíš, jaký je to slavný den? Vždyť ty ani nevíš, vždyť ty jsi jako ty malé děti! Ty také se budou ptát, až uhlídají ty prapory a tu všechnu slávu, proč to vlastně je.“
„No jo,“ řekla kočička, „ale těm to řekne jejich tatínek anebo maminka, až se jich zeptají. Ale kdopak to má řící mně?“
„Víš,“ povídá pejsek, „já to taky dost dobře nevím. Zeptáme se na to těch dětí, až se to dozvědí, a ty děti nám to pak povědí. Já jenom vím, že dříve bylo na světě hůř než teď, že byla veliká vojna a hlad, a lidé byli smutní a nešťastní, protože měli špatného císaře pána, a že teď je to na světě tisíckrát lepší, protože není vojna a lidé mají hodného pana prezidenta, a ten se jmenuje Masaryk. A to bylo před mnoha lety právě 28.října, když už to lidé nemohli s tou vojnou a s tím císařem vydržet a udělali tomu konec: vojnu zastavili a špatného císaře ze země zahnali a od té doby je líp. A tak na památku toho vyvěšují lidé vždycky 28.října hodně praporů a jsou veselí.“
„Mně se to líbí, když jsou lidé šťastní a veselí,“ řekla kočka, „když vidím spokojené a veselé lidi, tu mám chuť sama od sebe dovádět.“ – „To se mně taky moc líbí,“ řekl pes, „to se hned na lidech cítí, když jsou v dobré náladě; od těch mrzutých jít raději na sto kroků dál. Když je člověk veselý a spokojený, pak je hodný i k těm ostatním lidem a ke zvířátkům taky.“
„No, když tedy budou lidé 28.října veselí a hodní, to musíme taky vyvěsit prapor,“ prohlásila kočka. „To musíme oslavit. To dáme třeba prapory i dva, ba tři a třeba ještě víc. Ale,“ zamyslila se kočička, „kdepak ale nějaký prapor vezmeme, když žádný nemáme?“
„O tom už jsem přemýšlel,“ řekl pejsek, „počkej, já ti něco povím: tamhle v ulici je kupec a ten každému, kdo u něj něco koupí, když je to nějaká maminka nebo tatínek a má s sebou svého chlapečka anebo holčičku, přidá pro to děcko praporeček. A tak jsem si to vymyslil takhle: já tě zavinu do peřinky, jako kdybys byla malé miminko, vezmu si tě na ruku a půjdu tam něco koupit. Však máme nějaké ušetřené peníze. A ten kupec nám přidá praporeček a budeme mít prapor – a prosím – zadarmo!“
„A to ano, to ano,“ radovala se kočka, „to bude hezké, aspoň se jednou ponesu!“
A tak to tedy udělali. Pejsek zavinul kočičku do peřinky a udělal z ní miminko a šel kupovat ke kupci. Koupil tam záclony, a když nakoupil a zaplatil, přidal mu kupec pro to miminko praporeček. Kočka dělala miminko, držela praporek v tlamičce, mávala si s ním a říkala „ňoňoňoňoňo“ a pejsek ji donesl domů.
Doma kočku vybalil z peřinky a kočka se chlubila:
„Vidíš, jaký jsem dostala krásný praporeček! A docela zadarmo!“
„To já bych taky dovedl,“ řekl pejsek. „Já chci taky dostat praporeček! Teď zas ty mě zabal do peřinky a udělej ze mě miminko a jdi se mnou ke kupci něco koupit. A já taky dostanu praporeček.“
Tak to tedy udělali. Kočka zabalila pejska do peřinky a pejsek dělal miminko. Kočka s ním šla ke kupci, koupila tam koberec a pejsek dostal od kupce do pacičky praporeček, udělal taky „ňoňoňoňoňo“ a vesele si s ním mával, když šli domů. „Heč,“ povídal, „já jsem taky dostal pěkný praporeček a zadarmo.“
„Když je to zadarmo,“ povídala kočka, „to si takhle lacino můžeme pořídit praporečků víc. Ať jich máme hodně moc, ať jich máme nejvíc! Teď zas já budu dělat miminko a ty mě poneseš, a ž něco koupíš, dostanu praporeček. A pak zas budeš ty miminko a půjdu kupovat já, a tak to budeme dělat pořád, až budeme mít moc praporečků. Však máme na kupování ještě peněz dost.“
Tak to tedy celý den dělali; jednou byla kočička miminko, pak byl zas pejsek miminko a pořád chodili kupovat, co jim peníze stačily, až měli dost praporečků, ba dostali i nějaké balonky a tak to dělali, až už všecky peníze utratili a žádné už neměli.
„To jsme to lacino pořídili,“ libovali si potom, a šli věšet prapory a balonky. Kočka věšela prapory na střeše, pejsek z oken, protože se na střechu bál. Měli těch praporů a balonků moc, měli jich po celém domě, a kdo šel na 28.října kolem, každému se to tuze líbilo. „To vypadá nějak mile a vesele,“ povídal každý, kdo šel kolem, „ti si to nějak pěkně na toho 28.října vyzdobili!“ – „A proč bychom to neslavili,“ pravil pejsek s kočičkou, „když jsou dnes lidi spokojení a veselí.“ Pak šli kolem vojáci a zrovna začali pěkně hrát. „Nazdar 28.říjnu, sláva!“ volali pejsek s kočičkou a všechny děti se k nim připojily a vesele volaly: „Sláva! Nazdar! Nazdar!“

…myslím, že je to pěkná pohádka pro dnešní den…moc.

Reklamy

~ od banánové pyré on Říjen 28, 2008.

3 komentáře to “Osmadvacátého října…”

  1. Mám sem opsat toho púa? dobřeStarý šedivý oslík Ijáček stál docela sám v lesním zákoutí plném bodláčí, přední nohy široce rozkročeny, hlavu skloněnou na stranu, a dumal. Chvíli si smutně myslil:Proč?\“ a pak zase Nač?\“ a jindy zase K čemu?\“ a chvílemi sám dobře nevěděl, o čem vlastně přemýšlí! A tak když se přibatolil Medvídek Pú, byl Ijáček velmi rád, že může na chvilku přestat myslit, a zachmuřeně mu řekl: Dobrý den.\“Jak se máš?\“ řekl Medvídek Pú.Ijáček zavrtěl hlavou. Vůbec se nemám,\“ řekl. A neměl jsem se už dlouho.\“No, no, no,\“ řekl Pú, to je mi líto. Ukaž se.\“ Ijáček se tedy postavil a smutně hleděl k zemi, a Medvídek Pú si ho obešel kolem dokola.Copak se stalo s tvým ocasem?\“ řekl s údivem.Co se s ním stalo?\“ řekl Ijáček.Vždyť ho nemáš.\“Opravdu?\“No přece buď ocas máš, nebo nemáš, a ty ho nemáš. V tom se snad nemůžu zmýlit.\“A tak co mám?\“Nic.\“Podívám se,\“ řekl Ijáček a pomalu se otočil tam, co měl předtím ocas, a když ho nemohl dostihnout, točil se na druhou stranu, až zase stál tak jako předtím, a pak sklonil hlavu a díval se mezi přední nohy a nakonec řekl s dlouhým povzdechem: Myslím, že máš pravdu.\“To si myslím, že mám pravdu,\“ řekl Pú.Tím se vysvětluje mnoho,\“ řekl Ijáček zachmuřeně. Tím se vysvětluje všechno. Není divu.\“Někdejší ho asi nechal,\“ řekl Medvídek Pú.Někdo mi ho asi vzal,\“ řekl Ijáček. To je jim podobné,\“ dodal po dlouhé pomlčce.Pú měl pocit, že by mu měl něco říci, aby ho potěšil, ale nevěděl co. Rozhodl se, že tedy raději něco vykoná, aby ho potěšil.Ijáčku,\“ řekl slavnostně, já, Medvídek Pú, ti tvůj ocas najdu.\“Děkuju ti, Pú,\“ odpověděl Ijáček. Jsi opravdový přítel,\“ řekl. A ne jako někdo.\“ Tak se medvídek Pú pustil do hledání Ijáčkova ocasu.Bylo krásné jarní jitro, když se vydal na cestu. Nadýchané obláčky se vesele proháněly po modré obloze, chvílemi některý vběhl před sluníčko, jako by je chtěl uhasit, a hned zas sklouzl dál, aby udělal místo druhému. A slunce statečně svítilo skrze ně a mezi nimi; a smrček, který měl jehličí po celý rok, vypadal teď staře a ošuměle vedle svěže zeleného krajkoví, kterým se vyšňořily buky. Medvěd si vykračoval mlázím a houštím, po pasekách zarostlých bodláčím a vřesem, přes kamenitá koryta potůčků, po strmých pískovcových březích zase do vřesu; a konečně, všecek uondán a hladový, přišel do Stokorcového lesa. Ve Stokorcovém lese bydlila Sova.A jestli vůbec někdo něčemu rozumí,\“ řekl si Medvěd, tak je to Sova, nebo se nejmenuju Medvídek Pú. A to zase jo,\“ dodal.Tak tu to máme.\“ Sova bydlila na Kaštanu, v rozkošném starobylém sídle, nadmíru vznešeném, jak se alespoň Medvídkovi zdálo, neboť tam bylo klepátko i šňůra od zvonku. Pod klepátkem byla tabulka se slovy:Pod šňůrou od zvonku byl nápis: PROSIMZVONITDYŠČEKÁTEOTPOV-VĚŤ. Tyto tabulky psal Kryštůfek Robin, neboť on jediný uměl v Lese psát. Sova, PROSÍM KELEPEJTE DYŠNEČEKATÉ OTPOVEŤ. která byla jinak moc učená a uměla číst a psát své vlastní jméno SOAV, nevěděla kudy kam při složitých slovech jako SPALNIČKY a KARBANÁTEK.Medvídek Pú si velmi důkladně přečetl oba nápisy, nejdříve odleva doprava a pak pro jistotu, aby nic nezapomněl, od pravá doleva. A pak pro všecko zaklepal a zatahal za klepátko a zatahal a zaklepal na šňůru od zvonku a zavolal hodně nahlas: Sovo! Čekám na odpověď. To jsem já, Medvěd.\“ Dveře se otevřely a vyhlédla Sova :Dobrý den, Pú,\“ řekla. Co se děje?\“Něco strašně smutného,\“ řekl Pú, můj přítel Ijáček ztratil ocas. Je z toho celý nanicovatý. Mohla bys mi tedy laskavě říci, jak bych mu ho našel?\“V takových případech je obvyklá normální procedura -\“Co to je, hrom do ní prosa fůra?\“ řekl Pú. Víš, já jsem přihlouplý Medvěd, a dlouhá slova jsou na mne moc.\“Myslím to, co se má udělat.\“Tak je to v pořádku,\“ řekl Pú mírně.Musí se tedy udělat toto: nejdříve vypiš odměnu. Pak -\“Okamžik,\“ řekl Pú a zdvihl pracku. Cože s tím mám udělat? Zrovna jsi kýchla, ,hepší\‘, když jsi to říkala.\“Vůbec jsem nekýchla.\“Ale ano, Sovo.\“Promiň, Pú, ale nekýchla. Musela bych o tom přece vědět.\“Muselo se ozvat kýchnutí, když jsem to slyšel.\“Řekla jsem přece: nejdříV vypiš odměnu.\“Už zase jsi to udělala,\“ řekl Pú smutně.Odměnu!\“ řekla Sova hodně nahlas. Napíšeme vyhlášku, že dáme větší částku tomu, kdo najde Ijáčkův ocas.\“Aha,\“ řekl Pú a přikyvoval hlavou. Když už mluvíš o větší částce,\“ pokračoval zasněně, jsem zvyklý na něco menšího – zrovna asi v tuhle dobu dopoledne,\“ a hleděl toužebně ke skříňce v koutě Sovina pokojíčku.Třeba jen doušek mléka nebo něčeho a kapičku medu -\“Tak tedy napíšeme tu vyhlášku a vyvěsíme ji po celém Lese.\“Kapičku medu,\“ mručel si Medvěd, anebo – nebo taky nic, přijde totiž na to, jak kdy -\“ a zhluboka si povzdechl a usilovně dával pozor, co se říká.Ale Sova mluvila pořád dál a dál, užívala delších a delších slov, až se vrátila tam, odkud začala, a vykládala, že vyhlášku může napsat jedině Kryštůfek Robin.To on psal tabulky na mých dveřích. Viděl jsi je, Pú?\“ Pú už hezkou chvíli říkal střídavě jenom ano\“ a ne\“ se zavřenýma očima, a protože naposledy řekl: Ano, ano\“, řekl nyní: Ne, vůbec ne\“, ačkoliV ve skutečnosti ani nevěděl, o čem to Sova vlastně mluví.Neviděl jsi je?\“ řekla Sova udiveně. Tak pojď a podívej se na ně teď.\“ Šli tedy ven. A Pú pohlédl na klepátko a na nápis pod ním a pak na šňůru od zvonku a na tabulku pod ní, a čím déle se díval na šňůru od zvonku, tím více mu připomínala něco, co už kdysi kdesi viděl.Pěkná šňůra, že?\“ řekla Sova.Pú přisvědčil.Něco mi připomíná,\“ řekl, ale nemůžu si vzpomenout co.\“Kde jsi ji našla?\“Náhodou jsem ji našla v Lese. Visela na jednom keři a já jsem nejdříve myslela, že tam někdo bydlí, tak jsem za ni zatáhla, ale nic se nestalo, zatáhla jsem tedy silněji, a zůstala mi v ruce, a protože o ni nikdo nestál, vzala jsem ji domů, a tak – Sovo,\“ řekl Pú vážně. Zmýlila ses. Někdo o ni stál.\“A kdo?\“Ijáček. Můj drahý přítel Ijáček. Měl ji – měl ji rád.\“Rád?\“Byl s ní úzce spjat,\“ řekl Medvídek Pú smutně.S těmi slovy ji sňal a odnesl ji zpátky Ijáčkovi. A když ji zas Kryštůfek Robin přibil na staré místo, pobíhal Ijáček po Lese a tak vesele švihal ocasem, že z toho byl Medvídek všecek rozněžněn a musil sejít domů posilnit nějakým menším soustem. Když si po půlhodině utřel ústa, zazpíval pyšně: Kdo našel ocas?Já,\“ řekl Medvěd,Zrovna v devět.Jenže ve skutečnosti bylo tři čtvrti na jedenáct.Já našel ocas.\“tak. sice to nemá návaznost na 28. října (teda krom toho Skypu), ale co

  2. Děkuji..za ne-návaznost

  3. není to straý šedivý oslík!!!!!!!!!!!

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: