Štíhlá stehna a dostatek sebevědomí?


…já už vlastně ani nevím, z jaké konzervace to vzešlo, my máme s Malou Tlapou tolik konzervací, až ani jeden z nás neví, kdo s jakým šílenstvím kdy přišel…včera třeba..včera tady byl mladý adjunkt…a dneska…dneska jsou ale žádaná štíhlá stehna a dostatek seběvědomí, je to přece docela logické…tak jsme začaly úterní tříkrálové ráno…

Dobrý den, momentálně se zde zdržuje už docela skutečný tříkrálový večer, ale není to žádná hra, ani ta od dvou zámků spisovatelů, hraje mi k němu hodný pan Jaromír Nohavica, a já se chystám uchylovat k docela bežnému slovnímu hašteření, nic vážného, no prostě FRK.

Tak tedy frkám…

O tom, jak dnešek začal tím, že jsem šla spát – potom, co jsem si řekla, že už to s tou morfologií ale fakt nemá cenu a že, jestli mám nějakou přirozenou inteligenčnost a schopnost improvizační, tak to přecé nějak pude…(no a nešlo).

O tom, jak se mi pět minut před probuzením do rána tříkrálového zdál sen, v němž se sem k nám přistěhovala nejen žet svět s Martinkou, ale taky moje sestřenice a spolu s nimi také funglnový krb a přenosná kamínka… (ještě chyběli Janini s Davidem a měli bychom tady celý mičok, ale to by se museli nějak vyhladit chlopci odnaproti..)

O tom, že jsem ráno vyslovila přání, že chci mít kreativní zaměstnání..

O tom, že včera bylo docela teplo, tedy až na tu zimu, a tak jsem si řekla, že si tedy dnes obléknu sukni, což jsem ve vší statečnosti proměnila ve skutek skutečný…kterého jsem pak celou dobu strávenou na vzduchu docela litovala (někdo totiž docela zapomněl, jak on tak zapomíná, že mají uděřit ty mrazy jak sviňa..tož mi byla zima..jak sviňa..)

O tom, že jsme měly kaše, kašózní a monstrózní stavy, ve kterých není až tak fajné se učit a které jsou vlastně dost za trest, ale velmi smavé a odpočinkové, uklidňující a nicneřešící…

O tom, že jsme myslely že morfujeme už ve dvanáct, tož jsme jely tramvajou už brzo, abychom pak zjistily (nepravá věta účelová, chochá), že teda vlastně morfujeme až o půl jedné, no tož jsme si poseděly na stoličkách a bylo to velmi, velmi, ale velmi….(hlavně jak jsme tak poslouchaly skupinku houfujících se dívek, které už morfovaly opakovaně..achjej, děti, to jsme se bály..ajej…no a taky to dopadlo..)

O tom, jak to dopadlo? Jak jsem tam seděla schovaná v lavici a připadala si trochu jako nebohý AJR. O tom, jak jsem měla chuť napsat jsem ryba (čtyřicetkrát) nebo aspoň kurdukurdu…

O tom, jak jsem tam nakonec něco napsala…jak jsem si pak po odevzdání uvědomila, že to vlastně není dobře a proč…o tom, že jsem si fakt měla zopakovat fonologii, protože bych nebyla v úzkých, ale ve velmi širokých a bylo by to fájn…

O tom, že pak jsem byla vlastně smutná, i když jsem byla ráda za to, že už je to pryč (jenomže to přijde znova a nejsem si tak úplně jistá, jestli to bude formulováno podobně, anebó dost jináč…hejjo-tojezatrest-couž)

O tom, že pak byla zima zima zima zimoucí, a tak jsme šly radši na oběd a na obědě nás potkal vepřový řízek, nu a to už zase bylo dobře, avšak po krmi bylo třeba opět vyrazit vstříc době ledové…

O tom, jak naše dvojčlenná polární skupina na Konečného náměstí nastoupila do tramvaje číslo třináct a "za několik málo krátkých okamžiků" (speciálně pro Malou Tlapu) vytoupila na zastávce Skácelova, aby nakoupila vajca a čajé (opět nepravá věta účelová…tož to víte, adjunkt).

O tom, jak jsem z okna tramvaje viděla pána. Pán měl krabici. V krabici byly otvory pro dýchání. Z krabice vystrčilo hlavu už trochu větší zrzavé kotě. V krabic bylo kotě!

O tom, jak jsme šly cestičkou k domovu rychlým krokem, abychom zahnaly  chlad.

O tom, že jsme cestou potkaly pána, který před sebou tlačil (možná nejspíš svůj) prázdný invalidní vozík.

O tom, že malé děti jsou moc roztomilé lidské tvory.

O tom, že jednou z nich budu mít rodinu, z malých dětí. A pak z těch velkých. O tom, že s nima bude sranda a budou to svébytné bytosti…o tom, že se na to těším…ale taky o tom, že v té době budoucí si budu čas uvědomovat asi ještě mnohem víc než teď.

O tom, že je tak trochu špatný kus měsíce, ale couž.

O tom, že když jsme dorazily, my polárnice, do domova, dala si Malá Tlapa sušit boty a oběma nám uvařila čaj – tři lípy a jednu babičku – do konvičky…

O tom, že jsem si otevřela Továrnu na absolutno a četla.. O tom, že pak jsem se pustila do noetické trilogie…

O tom, jak mi byla zima, tak jsem se zažupanila a přikryla dvěma dekama…a usnula..

O tom, jak jsem se probudila, aby mi bylo lépe (další nepravá věta účelová).

O tom, jak Malá Tlapa odešla, aby se aji s ním vrátila na večeři (ještě vás s těma nepravýma větama účelovýma neštvu?)

O tom, jak jsem si sedla ke stolu a nepustila počítač, protože už byl jdoucí, a řekla si: je čas na frk…

O tom, že jsem sem nenapsala ani půlku z toho, co jsem chtěla…protože jeden zapomíná…

O tom, že je to frk nad frk…

O tom, že jsem si přeseděla nohu a teď mi mravenčí tak, že ji až ke koleni necítím..

O tom, že sebevědomí a štíhlá stehna jsou cenný artikél…(člověk chce dycky to, co nemá..)

O tom se nemá cenu bavit…

 

 

 

 

 

Advertisements

~ od banánové pyré on Leden 6, 2009.

2 komentáře to “Štíhlá stehna a dostatek sebevědomí?”

  1. O tom to je…O tom bych Ti sem asi měl taky něco dopsat – ačkoli jsem si dneska výjimečně nebral sukni a vydal se do městských vřav v kalhotách, byla mi taky zima, i když jsem měl svetr, šálu a kabát… a svou novou ČEPICI (!)…

  2. Dano, toto je ale fakt hezký a vtipný frk. a byl to včera dobrý den, myslím. kotě! och:)

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: