Kuskus, kukuřice…ku obědu…(a ani ten barák za oknem už nehoří)


..jako bych se poslední dobou stávala přeborníkem ve frkání, frkám v žovotě, frkám na pyré dvorku…snad se má potřeba frkat někdy potká s vyšší uměleckou hodnotou (ach to je ale humor)…ono totiž, jeden má potřebu psát, né frkat, ale bohužel z toho zatím vychází jen to frkání…tak FRK

 

…hrdinka našeho životního příběhu se toho rána probudila hned několikrát.

V osm, to snad bylo ještě brzo.

O půl deváté, to věděla, že v devět bude zvonit budík, jen tak, aby se poznalo, že už je devět hodin, jak navečer poznamenal Velkej Mudoch. Pokaždé se probouzela horkem a vydýchaným vzduchem a nějakým podivným snem (třeba, že si chtěla z modré plastelíny uplácat lidskou kostru, ale pak to vzdala) a pokaždé si našla novou postelovou polohu s tím, že si jí ještě nechce vstávat, větrat a okysličovat tak mrtvolný vzduch pokoje. Nakonec se odhodlala, to už bylo půl desáté, a byl snad nejvyšší čas začít něco dělat.

Něco dělat…

za oknem byla řada garáží – červená, tmavě zelená, oranžová, červená, červená, žlutá, oranžová, červená, zelená, světlounce modrá, tmavě zelená, zelená, hnědá,  oranžová, červená, modrá, bílá, bílá, světle modrá, černá, modrá, tmavě zelená…(dál už nedohlídla, to by se musela moc naklánět, nu a to se jí taky nechtělo) vrata jí připadala docela veselá, toho sedmého ledna se na ně měla podívat ještě několikrát – protože ji prostě bavily víc než to, co by ji mělo bavit nejvíc.

Za oknem byla taky zahrádka, ve které se ještě nikdy neprocházela, momentálně zapadaná sněhěm, a tančící borovice, no vážně, tančila všemi větvemi i korunou, mají-li jehličnany koruny…a nemají-li, nevadí, tahle velká zahrádková totiž stejně tančila..

…a ty obrovské reflektory nad fotbalovým stadionem jí vždycky připadaly tak trochu mimozemsky…tak se snažila na ně nemyslet a soustředit se spíš na borovici a barevné čtverečky těch cizích garáží…

Taky si všimla, zase, toho hořícího domu, hoří si vždycky jenom tak trochu, jenom tak v rohu, malým, ale docela vytrvalým plamenem oranžového ohně…hoří a nikdy neshoří. Je to docela fascinující podívaná…

Nakonec prostě nechala okno otevřené a pustila do pokoje vzduch, jen ať si užije s nevzduchem, jeden ať pak zůstane vevnitř a ten druhý,  ať se vydá na výlet ven.

Velkej Mudoch spal už jenom trochu, tedy tak na čtvrt nebo snad jen na pětinku a se slovy: "Ještě chvilku," se převalil na druhý bok…

Byl nejvyšší čas něco dělat…

čurat, učit se, umýt se, učit se, převéct se do nepyžama,  učit se, posnídat, učit se, uvařit si čokoládu, na kterou už se nejeden jeden od včerejška těšil, učit se, uvařit si čaj, učit se…učit se…byl nejvyšší čas něco dělat…

Popíjet čokoládu k snídani je velmi dobrý dopolední začátek dne, zvláště když vám k tomu z rádia bodrý hlas vypráví o obezitě a jiných kratochvílích…ale jak již bylo mnohokrát v životě naší hrdinky proneseno " jíme, abychom žili – žijeme, abychom jedli" – samozřejmě, bylo jí jasné, že se to nesmí přehánět, ale taky jí bylo jasné, že štíhlá stehna ani vysoké sebevědomí už nepřijdou, takže si užívala čokoládu a měla humor ne z obezity, ale z toho, jak byl ten pán v rádiu hloupě žoviální, protože…tohle naše hrdinka neměla ráda…

A pak najednou se čas docela zrychlil. Vždycky se to stane.

Velkej Mudoch odjel, ale slíbil, že na naši hrdinku nikdy nezapomene a že jí bude psát, tož mu to věřila, protože už se znali dlouho a měli velký vztah..

Velkej Mudoch odjel a odvezl s sebou také své Podivné přátelství herce Jesenia – se všemi jeho dějovými zvraty.

Velkej Mudoch odjel a naše postava se odhodlávala k učení. Vypila několik hrnků lipového čaje, přečetla několik desítek básniček a krátkých literárních útvarů…Uvažovala o hlasech a roztomilosti lidí i konviček, nebo tak něco…

O půl druhé dostala hlad. Uvařila si codůmdal kuskus s tuňákem, kukuřicí a tak nějak vším dokupy…a když ho pojídala, všimla si, že ta zvláštní budova za oknem už nehoří – a tak si řekla, že třeba zítra zase začne…

 

 

Advertisements

~ od banánové pyré on Leden 7, 2009.

2 komentáře to “Kuskus, kukuřice…ku obědu…(a ani ten barák za oknem už nehoří)”

  1. ano ano, jíme abychom žili. dneska jsem jedl tak nějak pořád … ráno jsem dokonce snídal (!), ve škole jsem spořádal dvě tatranky, jednu další čokoládovou věc a chipsy k obědu, jeho dokončení pak na sebe nechalo čekat až do tří ve frenu – a šlo o dva rohlíky a balení eidamu. Blíží se večeře…

  2. To je pěkný příběh!

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: