Něco o legraci, něco o myšlenkách


 

..věci a sny a čas a tak..

 

 

Legrační, nemyslíte?

Slíbila jsem, že napíšu něco o slově legrační, ale nevím, jak moc se mi to povede. Nejsem moc legrační. Tedy, vlastně možná jsem velmi legrační, nejsem ale moc vtipná – jako by se ta dvě slova pletla, to víte, ta dnešní mládež, nic neumí pořádně, ani chápat. Ani slova. Legrační. Slyšíte? Legrační, nemyslíte? Je legrační, že slovo legrační zní samo o sobě legračně, barevně, lehce, trochu to v něm zvoní (ve slově legrace už ale nic nezvoní, je odosobnělé a nějak k němu nemůžu zaujmout postoj…legrace – Le Grace? zvláštní). Zvoní. Zvoní a žádný člověk není ostrov…Legrační? Tomu se přece smát nedá..

Je květen. A broučci na stráni pod jalovcem? Jako by ani nebyli. A spousty sedmikrásek na všech lukách, loučkách i malých zahrádkových trávnících – ty naopak velmi jsou. Znáte tyhle sedmikrásky. Malé drobné, je vám z nich sedmkrát krásně a naosmé si vzpomenete…

A najednou přišla. Nikomu nebylo vůbec divné, že se objevila, protože se nikdo nesmířil s tím, že je pryč. Asi to bylo jednoduše proto, že skutečnost, v níž už neexistovala, byla skutečnost neskutečná a prázdná. Všichni tak byli rádi,že je konečně zpátky, o nic se nezajímali, neptali se. Možná zapomněli na všechny ty smuteční kytice, na prázdné pohřební auto a zoufale plný kostel; možná si to nechtěli připomínat, protože poslední čtyři týdny byly ty nejhloupější a nejpřemýšlivější a nejosamělejší týdny jejich světa, a protože najednou bylo všechno zase v pořádku. Najednou se měl zase kdo starat o pět orchodejí na okenní římse, najednou z nich měl zase někdo svoji velkou radost. Vařila, smála se, povídala. Dokonce se jí i líp dýchalo. Žila. A my jsme mlčeli, protože jsme se báli narušit novou skutečnost. Spala ve své posteli, ve své noční košili. A všem připadalo, že je všechno zase v pořádku, protože se jim do světa vrátila jistota. (Existuje magnetka, magnetka říká: Bůh nemůže být všude, proto stvořil babičky – poslední dobou přemýšlím o tom, jak si tam magnetka tiše drží na kuchyňském odsávači a neznamená vůbec nic. Možná to, že Bůh není všude, tedy ne tam, odkud zmizí babička. – A kdoví, jak dlouho tam ta magnetka ještě zůstane, než ji svět nechá taky zmizet.)
Musela jsem se jí na to zeptat. Pamatovala si všechno. Tedy, ne tak úplně. Pamatovala si, jak spadla, nemocnici, taky doktory, pamatovala si, jak za ní přišli její dva synové, jak ji drželi za ruku a mluvili na ni (i když vlastně neví jistě, jestli na ni mluvili a co jí tehdy říkali, prý je to všechno nějak hloupě rozmlžené a všude potom je tma, tma a zima). A pak si pamatuje, jak přišla z nemocnice domů. Teď. Tady. Nic víc. A je zpátky. Bála jsem se, protože jsem nechtěla, aby znovu odešla, bála jsem se, protože jsem nevěděla, jestli nejsem jediná, kdo s ní takhle mluví… A vůbec jsem nevěděla, jak se cítí ona. A vůbec jsem neveděla…

Je devatenáctého a chlapec Borek má narozeninový den. Pamatuju si devatenáctého před měsícem… a co z toho mám? Myšlénky. Moc myšlének. Moc myšlénky? Moc myšlénky je myslím veliká… Moc.
Je dvacátého a nevím přesně, jestli má někdo narozeniny. Vím, jenom, že už je to měsíc. A přemýšlím nad světem, který tady bude, až si jednou řekneme, že už je to deset let…dvacátého…dvacet let…a bojím se.

Je jedenadvacátého a člověku se nedaří. Někteří z nás asi mají přisouzeno cítit se jako hlupáci, protože asi jsou hlupáky – v tom prvním, co tohle slovo kdy znamenalo, tedy lidmi hloupými, neschopnými psát testy z morfologie, složitě myslet, kombinovat a jinak se vyznamenávat (slovo vyznamenávat zde není uvedeno ve smyslu ironickém). Lidi nám věří a my je zklamávámě, protože jsme hloupí a unavení. Moc. Na druhou stranu si my lidé hlupáci nepřipadáme jako hlupáci v té rovině duševní, to jsme ale egoistická stvoření, ach ano…

Je toho teď moc. Myslím. Hloupost. Samozřejmě. (Samozřejmě nemyslím.) Vždycky je toho moc. Moc. Moc lidí. Nemoc lidí. Moc málo peněz. Moc málo času na lidi, na svět a na světě. Moc kapek deště. Moc teček nakreslených v obličeji. Moc málo času. Moc. Moc. Moc.

 ——–

A dědečkové?

A člověk je. Ne moc, tak nějak, nějak tak.. Je, dokud může.

(A někdy je, i když už moc nemůže…)

 

Reklamy

~ od banánové pyré on Květen 21, 2009.

2 komentáře to “Něco o legraci, něco o myšlenkách”

  1. to, že člověk nenapíše nějaký test nebo tak přece neznamená, že je člověk hlupák :* nebojte se, však všechno zlé jednou skončí a bude zase dobře 🙂 True story

  2. moje babička trvá na používání slova legrace a odmítá slovo sranda. babičky jsou zvláštní stvoření. a Ty nejsi hlupák.

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: