Chtěla bych vám vyprávět příběh


líp líp

Chtěla bych vám vyprávět příběh? Sama nevím, s příběhy je to těžké a má se to s nimi tak, že když už jednou vytrysknou odněkud někam, neztratí se a vyprávějí se tak nějak samy. Takže bych asi měla začít tím, že je tu příběh, který se vám, sám o své příběhovosti, chce nechat vyprávět. Nevím, kdy a kde náš příběh vytryskl, tedy začal, ale můžeme si myslet, že to bylo třeba včera, nebo dnes chcete-li, no a nebo až zítra. Ale to je na vás, příběhu nebudou malé změny vadit, nijak to neohrozí příběhovost a lehkost jeho světa.
Tedy bude to příběh o lidech, protože takové mají lidé rádi, a bude to možná příběh o lásce, protože té je ve světě a v každé pohádce třeba ze všeho nejvíc, a můžeme si myslet, že je to příběh o jaru, protože jaro se nám tlačí do bytů a domečků nejen slunkem, ale také krásným vzduchem, který dokáže provonět každý smutný koutek duše. Snad i ten váš.
Možná, že znáte ty, o kterých se příběh vypráví, tak pokud ano, neříkejte jim to, protože oni se v něm třeba nepoznají a příběh se jim bude líbit a budou si říkat: No to je to pěkně poskládané a vymyšlené, to je krásné povídání. Ale kdyby se sami poznali, řekli by si, že to přece ale tak vůbec není a že je to celé hloupost. Tak jim nic neříkejte a nechte je hezky se svézt na houpačce do příběhové fantazijnosti…

…až do onoho včerejšího, dnešního nebo zítřejšího odpoledne, ve kterém se sice už mluvilo o jaru, ale zároveň byla pořád hrozná zima, za oknem foukal studený vítr, který lidem, co se už těšili na teplo a z principu nenosili ani čepice, ani šály, nehezky cuchal vlasy a zalézal za krk a přes na jeden knoflíček rozepnutou košili až dolů k pupíku, kde je studil a mrazil ještě dlouho do večera. (Uuuu, úplně jsem se z toho otřepala zimou.)
Nu a toho odpoledne, březnového samozřejmě (kdy přesně si tedy vyberte, aby se vám to hodilo do příběhu), seděl chlapec s krásnýma očima, kterému někdy kolem oběda zalezl vítr za krk a až dolů k pupíku, nad svým pracovním stolem, nad svým pracovním počítačem, u pracovní zdi, pod nohama šedý pracovní koberec, a přemítal o pracovních věcech – ale možná taky o motýlech a o tom, jak to všechno bude, až se konečně udělá krásně, až se mu slunko opře do zad a on se bude smát samým štěstím, protože se mu svět naplní barvičkami jako nebe, když se déšť a sluníčko spojí a pomalujou ho duhou.
Někdy ve stejné době, ale mohlo to být také úplně někdy jindy a v úplně jiném dni, protože časové a prostorové vzdálenosti jsou prapodivné příběhové instance, seděla nad jiným ne-pracovním stolem, nad svým ne-pracovním počítačem a pod nohama ne pracovní koberec, ale studenou tmavě hnědou plovoucí podlahu, dívka s očima barvy čokolády a přemítala o štěstí, protože ji trápilo, že je jako ty svatojánské mušky nebo svatý grál – všichni o něm pořád mluví, ale nachází a prožívá se moc těžce, a když přijde, někdy si ho ani neuvědomujeme. Dívka byla šťastná a smutná zároveň, ale taky bláznivá a zamilovaná, s vírou v anděly, lepší zítřky, barvičky a úsměv tam uvnitř – a měla ráda svůj svět. Taky máte rády svůj svět, děti? (Je to těžká otázka, ale je důležité umět si na ni odpovědět.)
A ta dívka se rozhodla potěšit chlapce, jenomže zatím nevěděla jak, proto se ho zeptala (zvláštní viďte, byli každý někde jinde, každý sám a přesto se ho jako zázrakem dokázala zeptat) na číslo od jedné do desíti, protože jí to přišlo jako to nejlepší, co mohla v danou chvíli udělat. Chlapec se asi divil, proč po něm ona daleká dívka s čokoládovýma očima chce něco takového, ale přesto řekl: osm.
Nato ona dívka chtěla, aby jí vyjmenoval osm věcí, které jsou mu na stole nablízku a zrovna na očích. To už byl pro chlapce těžší oříšek a kdoví, co se mu při tom honilo hlavou (protože nakonec těch věcí vyjmenoval mnohem víc), ale pak se jeho seznam ustálil na těchto zajímavých předmětech: hrnek teplého čaje, sklenice čaje studeného, 2 mobilní telefony – které se však počítají jako jeden (jako dva lidé s jednou duší, co říkáte?), kalendář, myš (ale neřekl, jaká – jestli obyčejná hnědá polní, nebo domácí, bílá laboratorní?), složka s papíry, stolní telefon a kalkulačka.
Dívka si seznam pečlivě zapsala, růžovým fixem na bílý papír, a rozhodla se chlapci vymyslet příběh, ne nějaký moc hluboký, ale lehký a tichý příběh, které jen tak jemně zvoní kolem uší a dělá člověku hezky, protože ví, že na něj někdo myslí a chce, aby se měl dobře, aby se měl. Rád.
Toho odpoledne, které jste si vybrali podle příběhových představ, už chlapec s krásnýma očima s dívkou mnoho nepromluvil, protože…no kdoví, někdy to tak vyjde, ale určitě na ni myslel, protože láska je myšlenka a myšlenka je láska a já myslím, že tady ta láska byla, to se přece pozná, co myslíte vy?
Ale dívka na něj myslela, kudy chodila, a snažila se vytvořit mu příběh o věcech, co mu padly do oka. Ale bylo to pro ni těžké, vždyť ty věci byly tak nudné a obyčejné (a pořád se nemohla rozhodnout, jaká ta myš chlapci asi pobíhala po stole…) – několikrát za večer nakrčila nos a říkala si, že se do takové hlouposti neměla pouštět…
Ale pak…příběh se nám posunul do úplně jiného odpoledne plného ne větru a zimy, ale zimy a slunce, měl by to být krásný den – dívka s čokoládovýma očima by se mohla v zelené sukni a barevných podkolenkách procházet po parku a chlapec s krásnýma očima by na ni mohl myslet zpoza upoceného okýnka vlaku/metra/tramvaje/bytu někde v dalekých končinách. Zatím na sebe ale mysleli docela jinak a na oba zároveň pak, zpoza onoho upoceného okýnka, dohlíželo, po zimě celé ospalé, jarní sluníčko. Dívka stále přemítala o tom, co s věcmi na chlapcově pracovním stole – a tyto myšlenky občas prokládala myšlenkami na chlapce samotného – a také na to, že by měla ostříhat a vyhodit ty přerostlé a zvadlé narcisy, který jí už dva týdny dělaly jaro v pokoji.
Chlapec mezitím, v zimnici a horečce, se zpoceným čílkem a krásnýma očima schovanýma pod neklidnými víčky….spinkal. Pamatujete si, děti na ten vítr, co se mu v úplně jiném dni prodral až dolů k pupíku? Byl to ošklivácký a studený vítr. A teď ho trápil…a utrápil k horečce a spánku…

„Nehádejte se mi tady! Nebo po vás hodím únor!“ tentokrát se ozval kalendář, přihlížející celé situaci zatím jen z povzdálí. Jeho hluboký a vědoucný hlas si opravdu najednou zjednal ticho. Únor tedy nikam neletěl. Zatím. „O co se zase hádáte? Odstín pavučiny na zdi? Mastnější nebo čerstvější otisk prstu? No?“ mezi pátým a sedmým březnem jako by se povytáhlo pomyslné kalendářní obočí, papír se lehce nakrčil. Po stole se přehnala barevná šmouha a pak něco zašustilo. Maličká strakatě barevná myš se snažila zalézt do složky s papíry, ale ta ji, se stejnou vervou jako se ona duhová kožíšková kulička s korálkovýma očima tlačila dovnitř mezi ouřední lejstra, zase vystrkovala ven; a jednotlivé papíry pištěly až vlhly po okrajích:

„Zase nás pošlapeš!“

„Zase nám sem naneseš ty svoje…žabomyší spory!“

„Zase rozkoušeš všechny podpisy!“

„Zase tu usneš, a když tě najdou, zase poletíš ze dveří!“

„Zase po tobě zasmrádneme..“
Myška se ale nevzdávala. Kožíšek měla sice mokrý, což opravdu znamenalo hrozbu pro úřední dokumenty uzavřené ve složce, ale bála se, že když se neschová, může být mnohem hůř. Kalendář se snažil porozumět celé situaci – on totiž chvíli spal, až nenadálý hluk ho ošklivě vytrhl z tohoto klidného rozjímání o teplých jarních měsících.
Mokré myší stopy cestičkovaly skoro celý pracovní stůl a snad každou věc, která se na něm nacházela. Moudrý kalendář nechápal. „U-už to zase udělal-a!“ ozvalo se bublavě ze sklenice studeného čaje, která byla celá otřesená, momentálně napůl až třičtvrtě prázdná, neboť veškerá její studená čajovost se rozpíjela po pro náš příběh zcela nedůležitých papírech, jimiž byl stůl pokryt.
Hrnek teplého čaje stojící klidně vedle jejího rozlitého neštěstí se jen ušklíbl: „Jako by sis o to nekoledovala!“ protáhl a nafoukaně si odfrkl; celá situace pracovního stolu ho nudila, byl přece šlechtic, vždycky chtěl, aby mu říkali Earle, ale nikdo mu nikdy nedopřál, co mu právem náleželo. Proto se s těmi „obyčejnými“ věcmi nehodlal bavit. „Ubožáci,“ procedil, a v tom vzduchem zasvištělo číslo: osmadvacátý únor – a už se topil v teplém hnědém čaji. „Ještě jednou!“, zahřměl kalendář, „a poletí Ledoví mužové! A teď mi konečně řekněte, co se tady stalo!“

„…“ ozvalo se z převržené prázdné sklenice. 

„Někdo jiný?“ nakrčil kalendář opět obočí, tentokráte druhé, a vypadal opravdu, opravdu nakrknutě – kdo by taky nebyl, když by ho žabomyší války a rozlitý čaj vyrušily z myšlenkových cest letními kraji.
„To bylo..
…tak…“ začaly dva mobilní telefony, které byly ve skutečnosti jeden.
„..nejdřív..
…se..
..zavřely..
..jó..dveře..dveře..
..a pak..a pak..
..zazvonil ten telefon – támle..“ a oba svorně posvítily displeji na stolní telefon, který měl… vyvěšené sluchátko!
„Zajímavé, zajímavé..“ přemýšlel kalendář a přitom obezřetně pozoroval všechny zainteresované obyvatele stolu. Myši se konečně podařilo, i přes protesty papírů, zalézt do složky, která teď měla malý myší edémek. Z teď už neviditelné barevné kuličky koukalo jen jedno korálkové oko – a dívalo se přímo na hrnek s teplým čajem.
„A řeknete mi už někdo CO SE PRO VŠECHNO NA SVĚTĚ DĚJE?!!“ teď se kalendář zmuchlal celý a z úzké štěrbinky úst mu začaly odlétávat maličká čísla příštího roku… (…chlapec s krásnýma očima se převaloval ze snu, oči pod víčky mu běhaly sem-tam.)
„Co ten binec? Rozlitá sklenice? Všude mokré myší stopy – co jsi zase vyváděla?“ obořil se na myš, která vyděšeně kvikla a zavrtala se mezi prskající papíry.
„My..
..víme..
..víme..“ ozvaly se znovu ony dva, ve skutečnosti jeden, mobilní telefony. Ale kalendář už neměl na jejich dlouhé proslovy čas. „A někdo jiný neví?“ Věděli samozřejmě všichni. Myš neuměla mluvit, jako jediná z věcí na stole, možná proto, že nebyla věcí, navíc se hrozně bála toho, co přijde. Telefon, ten vyvěšený, byl ještě stále celý bez sebe z onoho telefonátu, který vlastně stále probíhal, jen ho nikdo neposlouchal, nevnímal. (Nebo ano? Chlapec se ošil zimou a horkem.) Snad až na hrnek s teplým čajem, který celou situaci spískal, ale ten měl příliš hrdosti na to, aby se přiznal. Složce s papíry bylo vše srdečně jedno, ať se rozlijou, ať se sežerou…jenom, ale hlavně, ať už vypadne ta bláznivá duhová myš! Kde se tu vlastně vzala? (Což by byl zajímavý příběh, bláznivá duhová myš přišla z Fantazie a propůjčila všem obyčejným věcem na pracovním stole neobyčejnou schopnost mluvit, ale to už bylo tak dávno, že na to zapomněla jak ona sama, tak všechny ostatní, teď už docela zajímavé předměty.) 

„Může za to…ta myš-š“ pronesl hrnek s teplým čajem. „Copak to není jasné? Její stopy…(a protočil se kolem dokola, aby obsáhl plochu pokrytou myšími stopami)..jsou všude!“ Jak se jen mohlo stát, že obyčejný hrnek s čajem získal takovou moc, takové sebevědomí, že tak zpyšněl?, říkala si duhová myš, k smrti vyděšená a umačkávaná zlými úředními dokumenty.
„No třeba za to i může, dobrá, je mi to srdečně jedno, ale CO SE STALO?“ zahřměl kalendář.
Někdo na druhé straně právě položil telefon a ozval se známý tón zvednutého sluchátka.
V tom se kalendář dovtípil, je to stejné jako minule, stejné jako vždy, že ho to nenapadlo dřív. Hrůza. S tím čajem jsou vždycky jenom problémy, je dobrý na to, když je ti špatně od žaludku a potřebuješ se uklidnit, když je ti zima a je třeba se zahřát, ale když ti má jen tak stát na stole, dělá jen samé problémy…a nakonec zplesniví. Jako minule, když se chtěl spojit s čajovou společností v Indii… „KAM JSTE PROBOHA ZASE VOLALI?!“ přestal se ovládat a na stůl padli nejen Ledoví mužové, ale také Dušičky, Hromnice a MDŽ.
(…chlapec se začínal probouzet, okraje světa na stole se rozmazávaly, čím dál tím víc, čím víc číslic a dat plival kalendář po těch ne-obyčejných věcech, které ono místo obývaly…)
A na kalkulačce slabě problikávalo ono telefonní číslo, na které se stále nespokojený čaj snažil dovolat…734324678…kdovípoč zrovna tam….(chlapec se vrtěl pod peřinou, probouzel se) Svět se mlžil, kalendář prskal, myš se mezi papíry krčila v takovém strachu, že pustila všechny barvičky do oněch úředních dokumentů a stala se jen obvyklou bílou kancelářskou myškou… a teplý čaj, ten…

Chlapec s krásnýma očima se probudil z podivného snu – nepochopitelného, jak jen sny dokážou být. Čaj. Čaj. Dušičky. Hromnice. Měl v hlavě náramný zmatek. Vzpomněl si na dívku s čokoládovýma očima a osm věcí, které mu včera ležely na stole. Únavou a tlakem situace zase usnul. Ale snad už mu bylo lépe, protože vítr, co ho toho dne, který jste si vybrali jako den pro náš příběh, zastudil u pupíku, se rozhodl, že už ho nebude tolik trápit a dočista zmizel. Tak snad se nám chlapec s krásnýma očima brzy uzdraví, co myslíte děti?
(Dívka mezitím jedla jogurt a lámala si hlavu nad tím, jak udělat z věcí obyčejných věci neobyčejné…)

Reklamy

~ od banánové pyré on Březen 9, 2010.

2 komentáře to “Chtěla bych vám vyprávět příběh”

  1. Příběh o neobyčejnu z obyčejnaNádherné, podané, skvělé, přesné, povzbudivé, náramné, hezké a dojemné… Tolik emocí a radosti a naděje v jednom písmu… 😉

  2. Děkuji..děkuji za velmi hezký komentář a vážím si všeho, co v sobě nesou slova v něm obsažená… no s emocemi mám někdy problém, tak o nich píšu… Díky, můj trpaslíku do nouze:)

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: