Minutku před půlnocí…áá už jsou tam nuly..


Název neodpovídá ničemu, jen času, není to tedy název, jen prosté něco prosté něčeho hlubšího. V perexu by se mělo prý psát něco jako základní kostra dalšího. Tedy možná to bude dlouhé a možná krátké, už teď mi pláče jedno oko, takže bych sázela ta tklivý a dojemný příběh s možná i nemožnou pointu, vše se vokáže. Skončil den, ve kterém se stalo dost dost i dost málo věcí. Hlavně se v něm hodně psalo. Narůzno. Tužkou. Fixem. Perem. Ale taky prstama do klávesnice. Psaní je vlastně taková zábava se slovama, možná proto to lidi tak baví…  To by bylo tak v rozložené kostce všo. Snad.

Je čas na něco šílení a něco absurdity, na prosté frky bez hlubšího smyslu, na mělké nesmysle. Dnes jsem psala, a to nejen proto, že byl čtvrtek, který by mohl být dnem nepopsaných čtvrtek papíru čekajících na zasvěcení do tajů slova, inkoustu a literatury, ale proto, že to bylo třeba a docela se mi do toho také chtělo. Toto je blog, elektronický deník žvástů, proto si mohu psát, milý počítači, co chci, ale chápu, že je již pozdě, funíš krásně, snad to není znechucením nad tímto popsáním si. Ach tedy…žvást. Psala jsem o zelenině, to vám bylo radosti, vymyslela jsem takové krásy, že by se až člověku srdce ustrnulo nad tou pitomostí, ale snad to bude v pořádku, ona někdy i ta sebevětší hovadinka je vlastně úplně úplně v pořádku, protože je to přesně to, co po vás někdo chtěl. Ale o zeleninu tu nejde, byla to s ní spíše legrace než utrpení. Hlavně se špenátem a kapustou, kdo by řekl, jaký problém chudáku člověku přivodí hloupé anglické slovo znamenající hned dvě příbuzné zeleniny… Nakonec to s nimi ale myslím skončilo dobře, daly se do polévek, hodily se ke studeným pokrmům jako připomínka něčeho čerstvého, zapekly se se sýrem a smetanou, nebo jsme je krásně podusili a zachovali tak alespoň nějaké vitamíny, to se musí, přátelé…

Vedle zeleni bylo dnes s námi ale také divadlení. Tedy..ono už se nám do životů vřítilo včera a nakonec z něj ve velkém stylu s na velkých křídel z racčího peří také odlétlo, ale dnešek byl psacím dokončovacím. A i když napsané to bylo relativně hned…dalo chleba téměř celozrnný s tím pak udělat velké překopávací práce, aby se nám to alespoň rámcově vlézalo do stanoveného slov-limitu. Limity mě děsí, nedávají prostor pro velké věty a barevná slova, pro tříšť myšlenek a pocitů. Proto jsem asi tak kde jsem a ne tam, kde nejsem. Snad to dává smysl. Možná jednou bude větší. Pokud žurnalistu omezují limity a dané rozměry, je to trochu hloupé. Nechci být omezená (takto ani jinak), proto se radši stanu spisovatelem – pánem neomezených představ (jak absurdní slovní spojení, ach viďte..). Tedy znaky mě trápily, ale již je vykonáno, nějak.. původní verze zamlouvala se mi více, tato je co do množství snad vhodnější, snad také vyhoví jiným. Mám strach, to víte, nové vše. Chcete slyšet také o raccích? Iny, bylo to zajímavé… tedy Hra. Hra je vždycky trochu zvláštní slovo, neboť je vždy metaforou..přemýšleli jste o tom někdy? A rackové lítají a jedí a umírají, množí se a létají a umírají… prý jsou hloupí a omezení s mozkem jako vlašský ořech..tupá stvoření? Ale co Jonathan Livingston Racek? věřím v tyhle racky a jejich sny o létání stejně jako věřím na tygry, co znamenají lásku. Nebuď labuť, buď racek, lítají výš… Hra. Život je hra. Láska je hra. Lidi jsou hra. Vždycky. Jenom pravidla se těžko hledají. Protože nejsou ani v knihovnách, ani na internetu, jenom někde v lidských hlavách, sami lidé však nejsou schopni říct, kde… lidi jsou těžký. Hra.

Dále bylo psaní psací i tiskací perem i tužkou i fixem. Do pirátského sešitu lkaní a naříkání, požitků a požitků a všeho, co dvěma princeznám přijde na rozum a co si chtějí vzájemně sdělit.. Píšu tam moc, světe, a jsou to asi většinou pitominky, i když někdy se snažím i o velké lidské myšlenky a vtisknutí síly do těch kostičkovaných stránek. Když ty věcičky tak píšu, bez ladu a skladu a hlubšího zamyšlení, prostě tak, jak mi běží v hlavě a jak bych Ti je říkala, kdybychom spolu seděly, mluvily a jedly čokoládu, děsím se toho, až si to budem číst třeba za dvacet let (nedojbože že by si to snad četl někdo jiný než my)… Dáme si ten sešit do truhly jako pirátský poklad? Ráda píšu. Je to jako běhat myšlenkama po papíře a smát se u toho…

Zlatá rybka? Nejspíš spí. Dávno. Nevím. Neumrzla. Vyčurala se. Chybí mi? Ano. A já jí? Jsou dny, kdy jsem velmi… (spousta slov na doplnění písně). Dnešek mě asi rozesmutnil, ale už je to dobré. Lidi jsou těžký. Ale nemá cenu se moc dlouho zlobit. Ono, když má jeden rád, ani to vlastně nejde.. Svět je hra. Láska je hra. Chci ji vyhrát.

Je pozdě a teče mi oko. Chudák mi prasklo a zalilo se celé do červena a vůbec na něj v tom zrcadle nebyl hezký pohled. Oči jsou vůbec taková stvoření. Prý okna do duše, ale když se oknům do duše zachce, začnou trucovat – moje okna do mé čokoládové duše asi budou muset být schovaná pod skleněnou výlohou, která je ochrání před tím, co je bolí – před světem v celé jeho kráse, a třeba za tou skleněnou výlohou získají zase hezkou oční pohodu a nebudou bolet a nebudou pálit a budou jenom radostně mrkat na všechny děti a barvičky kolem sebe. Teče mi oko a moc to pálí. Jedno oko mi pláče a sama nevím proč, je v tom smutku tak samo a tak hluboko, že se mi zapomnělo svěřit… Nenechte ho dlouho plakat, ano? Spíme.

Advertisements

~ od banánové pyré on Říjen 15, 2010.

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: