Hubneme smíchem aneb Tlapince dušince s láskou mišáček pyretshko…


…jó, to by bylo, aby to nebylo. Kdo se směje naposled, ten se ještě nevzpamatoval z posledního záchvatu smíchu a kdo se směje první, má možná stejný problém. Každopádně – s míchem se asi hubne líp než se smíchem, ale prosímvás, zamyslete se nad tím, ale opravdu hluboce, kdo by se kam tahal s jakým měchem? Taková tíha. To je celkově naprd. Nesmíme se moc vyčerpat tím hubnutím. No ne?

Bylo zrovna kolem jedenácté a zšeřelým brněnským bytem plným bince a hezkých věciček obcházel jako stín.. HLAD! Ach hrůza! Nenechá tělu klidu. Nenechá myšlenku jídlem nedotčenou. Nenechá kámen na kameni…

(O několik minut později byla již dušička v peří a tělíčko v nebi, neboť se jím rozlévala slastná horkost silného teplého kakaa podpořeného chutí chleba s máslem, eidamem a bylinkovou solí*… aby mozek mohl oddávati se vyšším cílům, musí býti ponejprve uspokojeny potřeby nízké, a to vysoce.)

Ono, obcházející hlad, to není nic nového nebo neobvyklého,  to je skoro všude, jenomže.. spousta lidí se naučila si ho nevšímat, naprosto ho ignorovat, ba dokonce, ano.. vysmívat se mu. To já neumím, nechci umět a dělat nebudu. Maximálně si s Hladem rukou seriózně potřesu a pak v klidném hovoru s ním nad kusem žvance hodnotného setrvám, mile se na něj usmívám a břišní svaly spolu s těmi žvýkacími radostně a s vervou, zatímco hlad slastně přikyvuje a trapně mizí a ztrácí formu, posiluji.

Jó, potkala jsem tuhle hlad. Plazil se mi pod patama už tak vyhladovělý sám ze sebe, že jsem se ho prostě musela ujmout a zasytit nejdřív jej.. a pak samozřejmě sebe – s jídlem roste chuť! (a já tvořím paradoxy, ze kterých je motanica.)

Hlad přichází za různých okolností, někdy jen tak, bez ohlášení či ztráty lidské energie, často chodí spolu s žízní, jsou to velcí milenci. Hlad s žízní často přicházejí po náročné fyzické aktivitě jako je třeba… jízda na koni a jiné, však to znáte… (trapné ticho přerušované jen zrychleným dechem je přesunuto do zákulisí..)

Ale abychom zbytečně neztráceli nit, která se bude jistě jednou hodit na omotávání lahodných španělských ptáčků, měli bychom se vrátit k tomu hubnutí. Ne nadarmo si jej některé zvídavější děti pletou s hubením! Ta slova nejenže zní podobně, ale mohou mít také podobné důsledky – katastrofální (toto slovo si pak některé ještě zvídavější děti pletou s kastrólem a kastrací, ale to necháme na jindy..). Proto, nechcete-li dospět do stavu katastrální a katastrofální kastrace kastrólem… nehubte se hubnutím. Radši na to pojďte přes smích! Bo ten, jak říká maminka (a maminka má vždycky pravdu) léčí.

Někdy je smát se těžký, jasně, to víme, ale jsou taky chvíle, kdy je smích naší jedinou obranou od mračen na duchu. Protože smích stejně jako spánek nejen léčí, ale je také zatraceně nakažlivý – což je v tomto případě vélmi dobře. Zkuste si to, pokud se vám to ještě nikdy nepoštěstilo, no a pokud ano a víte, že to funguje, praktikujte to dál, uděláte světu lepší den – a když se budete smát na něj, bude on, pokud není pitomeček, házet úsměvy po vás.

„A smějeme se, až nás pusa bolí a smějeme se, až nám (zde dopňte VHODNÉ slovo) stojí a smějeme se, až se rána hojí a smějeme se, až nám… nestačí dech a válíme se po zemi, na které je najednou naše nebe.“ – mantra

Úsměv prosím, nebo vás praštím gumovým kuřetem po hlavě!

 

 

* K bylinkové soli váže se mi jedna vzpomínka. Ta vytane na mysli pokaždé, když tuto sůl používám, neboť pochází až z dětství, a z toho si člověk jak víme pamatuje nejvíce. Je také spjata s osobou Velké Tlapy, ano děti, té oné, která v ní hraje významnou roli. Tedy, naše milá rozmilá Velká Tlapa, tehdy Malá Tlapka sotva desetiletá, seděla o přestávce v lavici a vybalovala si z batůžku svačinku, když vtom!.. se náramně zaradovala a vykřikla: „Jooo, chleba s máslem a s bylinkovou solí! To je super!“ Tato dětská radost, oči zářící a dolíčky ve tvářích šťastně a roztomile se značící, mne již tehdy, také sotva desítiletou, pozitivně zasáhly natolik, že se jich jen těžko zbavím. Každé mé užití bylinkové soli je tak provázeno jemnocitnou vzpomínkou na dětská léta a čistou dětskou radost z úplné blbiny…

Reklamy

~ od banánové pyré on Leden 5, 2011.

4 komentáře to “Hubneme smíchem aneb Tlapince dušince s láskou mišáček pyretshko…”

  1. smí-chNejvíc jsme se myslím nasmály při nahrávání feťáků a bezďáků, ty můj milý šílený ruský šlechtiče pyretshko. A Velká Tlapa se umí furt tak pěkně radovat a také proto ji miluji a ctím:-). Budem se smát a smát a prosmějeme se fším!

  2. smí-me se prosmát!a posmějeme se i vším! stejně z nich už teďka máme jenom legraci. a ano, nejvíc jsme se nasmály asi tehdy, ale taky mnohokrát potom, třeba u Saskie-vole taky.. a za našich mladých let, kdy bejval svět jako květ!

  3. Svět je pořád jako květ.Moje bránice měla velký problém u kachny letící přes Himálaj…Ještě jsem bylinkovou sůl neochutnala.

  4. Svět je pořád jako květ.Moje bránice měla největší problém při přeletu kachny nad Himálajem…Ještě jsem bylinkovou sůl nezkusila.

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: