život nebo něco takového


Abych začla zeširoka, což mám někdy ráda, tak, přátelé, za 7 měsíců tu máme Vánoce, cukroví, dárky..a sníh, kterého jsme se před nedávnem teprve zbavili. Dnes je i den svátkový, slaví Janini, Janinka i maminka.. a spousta dalších krásných dívek a žen, mysleme na ně a přejme jim spoustu květin od jejich milých, čokoládiček,  radosti a štěstí… bó to je nejvíc třeba. Co v životě bez radosti a štěstí? Smutno a šedavo! A takové prázdné ticho. 

Mám tu nové slovo, se kterým se můžu chlubit na každém kroku, protože zní hodně drsně. I když, asi bych se s ním moc chlubit neměla, nemoci nejsou ke chlubení. Ale můžu ho možná užívat jako zlou kletbu nebo sprosté slovo, když budu chtít třeba vystrašit nějakého zlého člověka, co si na mě bude dovolovat na ulici. Hydronefróza! Hydronefróza! Hydronefróza! Co říkáte? No, možná by to i tak bylo až příliš, měla bych být hodná. Ale stejně..zní to drsně, nemůžu si pomoct. Další hrůzoděsivé slovo je pyeloplastika, drazí milovníci pyré, která mě dost možná čeká. Tak..snad to přežiju ve (relativním) zdraví… Doufám.

S výše zmíněným pojí se pak mnoho zážitků z urologického oddělení MED centra v Novém Jičíně, městě, do něhož se momentálně jede ještě hůře než kdy jindy, neboť úzká, točitá a přesdědinová cesta je nyní v opravách, tedy zdobená mnoha krásnými semafory a mnoha čekacími řadami. Autobusem jest to tam tedy opravdu zážitek jet. Ale v MED centru, tam je krásně (ovšem záchody tam mají jako ve všech nemocnicích, kde jsem za poslední měsíc byla bez mýdla – tož co to je toto?!). A také je to tam krásné jenom „tak nějak“. Na urologickém oddělení je bohužel vždy velmi plno, vždy velmi plno od starých pánů, kteří asi mají nepříjemné problémy, ještěže tyto mě nikdy nečekají. A tak jsme se tam včera sešli. Celá čekárna pánů sedmdesát plus… a já. Bylo to zajímavé.

Přemýšlím často o lidech, to jste si asi všimli, o lásce, o vztazích, o životě. Občas narážím, asi jako každý, na zajímavé příběhy. Představujete si někdy, jaké to bude, až budete hodně staří? Babičky a dědečkové. Až vám bude přes sedmdesát, přes osmdesát, svět bude čím dál tím rychlejší a modernější a vy…čím dál tím pomalejší a starší, s hlavou a myšlenkama stejně mladýma a šílenýma jako ve dvaceti, jenom tak nějak ukrytýma pod věkem a maskou důstojného stáří a nedůstjoných nemocí?

Moje babička byla anděl, asi nejobětavější člověk ze všech lidí, co znám. Kdyby to šlo, rozdala by kousky sebe a pomohla tak lidem, co milovala, od všecho zlého, nemocí a trápení. Tohle nešlo, proto dělala všechno, co šlo a ještě mnohem, mnohem víc. Bylo to náročné, vyčerpávající; byla moc nemocná a moc málo myslela na sebe a to, že by měla taky trochu žít… ale všechno to dělalal, protože… (tady nikdy nevím, co si mám odpovědět, protože nevím, jestli to byla jenom láska nebo jenom obětavost, možná tohle obojí, možná něco jiného, třeba potřeba…) …byla anděl, už jsme si to řekli.

Staré ženy mají často tendence starat se o své staré muže – staří mužové mají často tendence nechat o sebe své staré ženy pečovat, neboť je to pro ně mnohem pohodlnější (ne tak pro ty ženy bohužel). Do čekárny plné starých mužů s prvděpodobně prostatickým problémem vstoupil starší pár, jistě dost přes sedmdesát. Malá šedivá paní a pán s holí. Pán se okamžitě poznal s jiným mužem čekajícím na vyšetření, bodře jej pozdravil a usedl mu po boku, aby spolu začali nenucený kamarádký hovor. Manželka seděla o několik metrů dál, sama. Když se otevřely dveře a vyšla sestra, stará paní opustila své místo (manžel stále v živém hovoru bez většího zájmu o svět), přestože to nebyla ona, kdo byl objednán na kontrolu, nebo kdo by měl vůbec co dělat na urologickém oddělení. Se sestřičkou domluvila, že její manžel musí ještě na odběr moči, pak se vrátit a pak na kontrolu, zaplatila za něj regulační poplatek třiceti korun, vše mu poslušně řekla a odešla s ním do laboratoře. I tam jsme se o několik minut později setkali, neboť i já jsem darovala drahocennou moč, s tím rozdílem, že mně ji vzali už cévkou nahoře a šla jsem jenom pro rozbor. Žena pokojně seděla po boku svého muže. Jsem pozorovatel. Podstatnou část svého života jsem byla jenom pozorovatel, konvičky si myslely, že jsem němá a hrozně se mě bály. Snad už nepůsobím tak podivně. Ale lidi pozoruju ráda, taky jsem lidi, víte? Na lidech se člověk dobře pozná sám. Seděli tam vedle sebe na koženkové lavici a čekali na výsledky mužova močového sidementu, babička a dědeček, manželé, souputníci, nejlepší přátelé? Seděli a já jsem si představovala, jak dlouho už spolu takle sedávají. Ubírala jsem jim roky, přidávala lesk očím a barvu vlasům, smazávala vrásky. A najednou jsem viděla, jak vedle nich, z každé strany, sedí jejich já, která  už nejsou…  (Možná, že tahle večně mladá já plná ideálů a světla jsou naše duše… které se občas podívají zpátky na to, jak si v tom životě vedeme…) A tak tam jako jeden seděli všichni čtyři a já si říkala, na co tak asi myslí – hlavně ti dva opravdoví a velmi konkrétně ona starán paní.

Znovu jsme se pak setkali nahoře v čekárně u pana Halíka, tedy na urologii. Do ordinace byli voláni ne jako „pan Kubeš“, ale „Kubešovi“, tedy i tam šla samozřejmě žena se svým mužem – jako opora, tlumočník a vyjednavatel… Připomněla mi mou babičku, snad ve všem – tahle situace s doktory byla typická. Neodsuzuju. Nekárám. Nehaním. Pozoruju a podivuju se. Říkám si, odkud to přišlo a kde to vzniklo a jak se ta paní cítí uvnitř. A jestli někdy vzpomíná na svoje mladé já plné světla a ideálů a jak jí u toho asi je. Moje babička se řídila větou: Ale já to pro něho musím udělat. Proč? Protože láska? A funguje to oboustranně?

Všichni ho máme: život nebo něco takového.

Advertisements

~ od banánové pyré on Květen 24, 2011.

2 komentáře to “život nebo něco takového”

  1. Tvoje babička byla anděl. Taky Ti raší křídla. Až budeš jednou veliká, také budeš anděl. Možná uvidíš, že to ani jinak nejde.
    Hydronefróza a pyeloplastika znějí strašlivě, ale vlasně jsou docela laskavé. Říkají, že to zabolí (jako včelička, nemusíš se bát, děvčátko nešťastné. Stačí, když se bojíme my) a pak to už jistě bude dobré. A ono bude, protože lidi jsou lidi jsou lidi a Tvoje babička byla anděl..

  2. Konvičky se tě nebály! Přinejmenším jedna ne. Jen to že jsi němá, to jsem si myslela. A taky, že i kdyby ne, tak se s námi asi nebudeš chtít bavit, když si sedáš tak stranou. Byla malý a melancholicky vypadající pozorovatel.
    Jo, taky sem tam přemýšlím nad tím, jaké to bude, až budu stará. A hrozně bych chtěla dělat sem tam něco dětinského i v tom věku. Slibme si, pyré drahé, že podnikneme na své pětasedmdesátiny bublinkovou párty!
    A mimochodem, kolega přede mnou má svatou pravdu, raší ti křídla. A já si myslím, že dobří lidé rozdávají skutečně kousky sebe. Je to jako s tou bezednou slánkou z Byl jednou jeden král. Kdo se rozdává pro druhé, vůbec ho neubude. A každý, komu pomůže, si ho kousek s sebou odnese. Tvoje babička teď koluje po světě v dobrých skutcích, to je krásné pomyšlení, co?

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: