něco ze snění


Jestli se vám někdy zdá, že sníte, tak sněte, jenom se nenechte těmi podivnými snovými úkazy příliš pohltit, jakkoli jsou (ne)skutečné…

Dnešní noc byla na rozdíl od předchozí osamocená, sice také pod jednou dekou, ale jen se dvěma nohama pod zmíněnou přikrývkou. O to více myšlének, snů a zamotaností se ovšem dělo pod příkrovem víček a řas, pod taktovkou šíleného mozku, který usnul místo, aby se skrz celou noc neohroženě učil krásy historické mluvnice.

Poslední dva dny byly na sny, řekla bych, velmi bohaté. Se čtyřma nohama pod dekou, zdál se mi svět, v němž jsem drandila na zapůjčeném kolečkovém křesle (ne kradeném, pouze zapůjčeném), které se dalo snadno přestavět v úžasnou a rychlou koloběžku. Tuto chtěli půjčovat všichni, co ji jen koutkem oka zahlédli a nutně potřebovali zkoušet její rychlostní možnosti. Jeden snový kolemjdoucí mi tuto uzmul a začal se s ní prohánět po frenštátském podloubí nahoru a dolů, když mi ji vrátil, měla prasklé světlo; koloběžku opřel o zmrzlinový pult a sedl si naproti, já jsem postávala také poblíž. Najednou se prasklé světlo proměnilo v žárovku, která ostře zasvítila a s jasným zábleskem praskla. Všechno se změnilo a svět byl najednou černobílý a dost jiný než před zábleskem. Nevěděla jsem, co se děje a první, co mě napadlo, bylo jít se do blízké trafiky zeptat, jaký je rok. Jaké překvapení to bylo, když mi žena za pultem nechápavě sdělila, že máme rok 2211! Což bylo zvláštní, vskutku velmi. Došla jsem domů a moji rodiče se zrovna chystali na sraz a měli u nás přespávat jejich spolužáci – nějak mi to všechno nesedělo do toho roku 2211, přirozeně a když pak nakonec na ten sraz nešli a já jsem zjistila, že zničehožnic je rok 2250, bylo všechno ještě podivnější… probudit se pak vedle nejoblíbenejšího člověka nemohlo mít jiný než uklidňující efekt. Můj první sen s cestováním v čase! Tedy, alespoň co si pamatuju…

Dnešek už se cestám v čase vyhnul, tedy alespoň relativně. Spát jsem šla brzy, po jedenácté, protože čučení do historické mluvnice mě přivádělo do kómatu. A pak přišlo to snění. Nějak se stalo, že jsem se ve svém věku znovu octla ve čtvrté třídě základní školy, což by se při troše dobré vůle dalo také považovat za určitý způsob „cesty časem“. Měli jsme mladou paní učitelku, asi tak mého věku, a dostali jsme za úkol napsat sloh na volné téma. Chtěla jsem se samozřejmě blýsknout a strčit všecky ty malé, roztomilé a desetileté do kapsy, tak jsem začala vymýšlet pamflet o důležitosti literatury v lidském životě. Z nějakého mně nevysvětlitelného důvodu jsem ale po chvíli začala na papír mně přidělen pro napsání slohu kreslit karikovanou personifikaci „paní Literatury“. V tu chvíli zrovna pančelka obcházela lavice a moc se jí nelíbilo, co si to tam mastím. Děti už pomalu dokončovaly svá půlstránková veledíla a já jsem měla jen podivnou postavičku s roztřesenýma očima na velké hlavě. Začala jsem tedy psát, ale moc se mi nedařilo. Má ruka byla nejistá při držení pera, písmo nesourodé a křivé, nechápala jsem, co se děje. S velkým vypětím jsem nakonec také popsala půl strany, už ani nevím o čem, a šla svůj pamflet odevzdat mladinké vyčující. Samozřejmě jsem byla poslední, všechny desetileté děti již měly hotovo. Učitelka se rovnou jala mé dílo opravovat. Chyby, jichž jsem se v onom psaní dopustila zde snad ani nebudu zmiňovat, a to proto, že byly naprosto neomluvitelné, pořád před sebou vidím to červené moře a přísný, káravý pohled, ale také proto, že si už jejich konkrétní obraz nevybavuju…. Vybavuju si ale, že mě paní učitelka dala za velmi špatný příklad všem svým nadaným desetiletým žáčkům. Těm, které jsem z pozice studentky navazujícího magisterského studia českého jazyka a literatury chtěla strčit do kapsy svým pamfletem o literatuře… Inu, asi jsem se je neměla snažit trumfnout..

Další sném dnešní dlouhé noci plné podivností se stal zážitek z imaginárních kolejí, na něž jsem se ve snu přestěhovala. Pokoj byl úzkou nudlí s velmi starým nábytkem. Původně jsem myslela, že v něm spíme dvě, přišla jsem, pokoj byl prázdný, ale u jedné postele to už vypadalo velmi zabydleně, tak jsem se těšila na novou spolubydlicí. Při vybalování věcí jsem objevila třetí, velmi nenápadnou, postel a došlo mi, že tam asi budeme bydlet ve třech. Trochu malé, řekla jsem si, ale snad to nebude problém. Vzápětí se rozrazily dveře a do pokoje vtrhl hlouček asi pěti dívek, velmi hlasově výrazných. Z nějakého důvodu na mě začaly mluvit anglicky, jedna z nich mi sdělila, že je má nová spolubydlící, šíleně se zasmála a za zvuků pop music, která se odněkud rozezněla, pokynula svým spolu-dívkám k odchodu. O chvíli později se dveře opět otevřely a objevila se v nich jiná slečna. Ta mi sdělila, že je mou druhou spolubydlící, ale že ji to pěkně štve, protože takle to nepůjde. A prý, jestli už vím, že nás na pokoji bude bydlet 11, protože předchozí dívka rozhodla, že u nás ubytuje svých osm kamarádek, aby se od nich nemusela odlučovat. A že prý dalších jedenáct z té její party bydlí ještě na nějakých jiných kolejích a banda musí zůtat aspoń trochu pohromadě. Big Bang! To jsou radosti snění, viďte? Probudila jsem se…

A až do vstanutí se potácela v podivných pocitech strany historické mluvnice a bylo  mi ouzko, Rakousko, ouzko.

A co vy, jak sníte? A sníte-li za letu dva vanilkové rohlíčky?

P.S. Z mého snění se dá docela dobře vysledovat, co se tak poslední dobou dělo.. a že asi moc sleduju Doktora Who.

Reklamy

~ od banánové pyré on Květen 29, 2011.

3 komentáře to “něco ze snění”

  1. Milé pyré.
    Hrozně ráda bych ti napsala co se mi dnes zdálo, ale nepamatuju si z toho vůbec nic. Což je zvláštní, většinou aspoň o tématu posledního snu povědomí mám. Mé sny jsou ale z velké části tvořeny dobrodružnými a poněkud absurdními příběhy. Buď něco/někoho usilovně hledám/honím, nebo jsem sama hledána a pronásledována. Dalším častým prvkem mých snů je, že prakticky celý sen je přípravou na něco, co pro samou přípravu ve snu ani nakonec není. Třeba mám někam jet na výlet a od balení a odchodu na vlak ěm zdržuje tolik věcí, že se nakonec vždy probudím ještě než vyjdu z domu, natož abych nasedla do dopravního prostředku.
    K vanilkovým rohlíčkům – to opravdu nevím. Nicméně lítací sny někdy mám. A vůbec ve snech vykazuji poměrně často nadpřirozené schopnosti. Někdy umím skákat do několikametrové výše s množstvím salt a otáček, někdy létat, někdy se vyhýbám kulkám jako Neo, někdy dýchám pod vodou a nikdy, NIKDY se mi nestane, že bych ve snu umřela. Vždy se nějakým neuvěřitelným zůsobem zachráním i z té nejhorší situace.
    O svých snech bych mohla napsat román, ale to asi není vhodné dělat v komentářích na blogu jiného člověka, takže svůj sáhodlouhý výlev tímto ukončím. Děkuji za tvé snění, pyré.

  2. Mě v tu noc navštívil táta, co není táta, ale vlastně je táta.
    Povídal mi, že v nebi (neříkal, že v nebi, ale kde jinde by mohl být, žejo) to smrdí po vajíčkách a nejsou tam vůbec pěkný holky, se kterýma spěj jenom studenti.
    Sny jsou zapeklitost..

  3. Vážené pyré, školní sen je jasnou reminiscencí na to, co se divně daří v běžném životě. Sny s blbě dopadající zkouškou a trémou a vlastní neschopností (včetně nevíry, coza hrubky pášete) znamenají zpracovávání potlačených událostí a emocí. Mozek si vybere známou situaci s podobnými prožitky. To znám a napotila jsem se už při písemkách, že to není hezké. Třicet roků se vracet na střední, to není spravedlivé! 🙂

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: