zběsilost v srdcích a duších aneb něco ke konci května


Chcete malou ochutnávku toho, co přijde? Tedy: čekání na Godota na Ústavu jazyka českého, infarktózní stavy a panák becherovky, teplý letní den a zběsilá psí smečka. Prosím, zůstaňte s námi.. přijde i sójové maso!

Tedy k onomu třicátému.. Nevím, jak pro vás, ale pro mne byl tento předposlední květen, ač den mé kamarádky narozeninový a zároveň dle předpovědí nejkrásnější a nejteplejší z dnů letošních, dnem lehce bizarním.

Ráno se k nám přivalila všemi dlouho a s hrůzou v očích očekávaná zkouška z historického mluvnice 2, tentokráte na rozdíl od své mladší sestry historické mluvnice 1 sestávající ze dvou kol, písemného a ústního. Ani nevím, odkud přesně začít, přestože je mi jasné, že protože vás to dvakrát nezajímá, neměla bych asi začínat vůbec, ale obávám se, že se tomu příběhu o zkoušce nevyhneme. Tedy:

„Juž bliz sebe stáchu dvojě

řěčské i pohanské voje

čekajúce s obú stranu

v druhého dne světlost ranú.“

Tento úžasný text z Alexandreidy jsem dostala k transkripci, překladu a syntaktickému a slovotvornému rozboru. Bohužel hodina a půl práce nakonec ukázala, že jsem se ho zhostila vlastně úplně špatně. A mám dojem, že to nebylo ani tak tím, že jsem se třeba „málo učila“, protože bych se toho dost podobně zhostila i podruhé. Holt jsem už taková holka nešťastná. Moje trápivá historická anabáze se započala ráno lehce po deváté hodině v učebně C14 a zakončila o půl třetí odpoledne v profesorském kabinetě na Ústavu jazyka českého, odkud jsem odcházela značně rozmrzelá a s pocity, že jsem naprostý idiot. Ukázalo se, že… dvě hodiny, které jsme netrpělivě čekali na to, jak dopadne písemná část, nebyla tato písemná část ani opravena, nýbrž byl asi opravdu čas na vydatný oběd vyučující, která pak testy opravovala za pochodu před samotným zkoušením. Na řadu jsem se dostala předposlední někdy před půl třetí, potom, co jsem poslední hodinu propadala infarktovým stavům, tlak dosahoval výšin „obou vrcholů“ Kilimanžára a žaludek se bouřil, abych zjistila, že test nemám. Jak zbytečné čekání a zbytečné nervy, zbytečné rvaní si vlasů a třas těla a duše? ANO. Přesně to jsem si také říkala, když jsem vycházela ze dveří a v uších mi stále zněla slova: „Za co vás mám hodnotit, paní kolegyně?“ Test jsem tedy asi nezvládla, k ústnímu projevu naprosto nedošlo, bylo mi pouze řečeno, že v mém testu není po slovotvorbě a syntaxi větší známky.. nu co se dá dělat, ale ranilo mne to, velmi. A byla jsem smutná jako už dlouho ne. S Janičkou jsme si prostě asi moc nesedly a budu s ní mít těžké chvíle – ještě jednou. Bilance zkoušení? A, B, C, D, E, F, F. Podezřelé, říkáte si? Zvláštní? Taky mi to přijde. Noale, co se dá dělat, už z hodin jsem si, ať už právem či ne, jako by na tom záleželo, odnesla trapné černé puntíky, bylo jasné, že jsem mrtvá už před samotnou akcí. Navíc, kdo to kdy viděl, aby se studentům rozdal test/text a nebylo jim řečeno, co s ním mají dělat, tedy tito předpokládali, že to, co celý semestr ve škole, ale ne tak zcela. Inu, nezaperlila jsem. Učení ze Šlosara a Lamprechta tedy také jaksi přišlo v niveč, když se k ústnímu zkoušení ani nedostalo a když nemám základní znalosti studenta magisterského stupně etc. Inu, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, aneb příště jí vytřu zraky, neboť toho bohdá nebude, aby české pyré (čilidrť) z boje utíkalo!

Po tomto velkolepém extempore jsem celá nanicovatá se třemi dívkami a kamarádkami, které sítem prošly, navštívila oblíbené restauračně-kavárenské zařízení pár metrů od školy a na jejich úspěch a svůj žal si snad poprvé v životě dala po zkoušce alkohol a jako závdavek oběda (někdy po třetí odpolední) brownie, nutno přiznat, že velmi chutnou. S kamarády je často radost pobejt a jsem dost ráda, že jsem po té zkoušce nebyla úplně sama. To jsem pak byla, když jsem přišla na byt, a ač je to pitomost nejpitominkatější kvůli takové blbince, i slza ukápla, někdy slza pročistí nejen oči, ale i ducha. Pak už bylo lépe.

Navečer jsem sbalila půlku své brněnské knihovny do somračky a vydala se s touto almužnou za věrnou přítelkyní Malou Tlapou, neboť knihy tyto doufám jí pomohou k ještě oslnivějšímu zdolání státnicového pekla, které ji nebohou čeká za pár dnů. Cestou k ní jsem ještě nakoupila sáček Haribo („Haribo macht Kinder froh!“) bonbonu ve tvaru třešní, o nichž jsme později zjistily, že sice jako třešně vypadají, ale obsahují jablka, černý rybíz, (kdovíproč) batáty, červenou řepu a jiné podivnosti (po třeštích ani stopy). Po krátkém posedu nad haldou sexy knih jsme se vydaly hledat hamaku zavěšenou kdesi v lužáneckých luzích a hájích. Hledaly jsme, procházely cestičky i chodníčky, ale k nalezení vskutku nebyla, neboť…tam nevisela a její majitel již dávno obýval prostory všemi oblíbeného CPS. A tak se stalo, že…

Dvě dívky, neohroženě procházející nehostinnou džunglí městského parku rozléhajícího se kam oko dohlédne a ještě mnohem dál, byly překvapeny, přepadeny a uzemněny něčím nečekaným! Štěrková cesta, jak každá ze sta, a žádná velká gesta, vlahý to večer, slunko ještě nad hlavou, vítr kolem uší, jak se to sluší a předposlední máj.  Ideální doba. Však vtom! Zběsilá smečka tu honí se travami! Psi malí a velcí, rozverní, s hlavami! Nevidí, neslyší, prostor je míjí, v chumlu se laškovně psí těla svíjí! Valí se bezdechy, sliny jim kanou a v plné rychlosti naráží ranou..  v nás! Šok! Velké zděšení! Svět se nám zatočil, psí smečku kolem noh nárazem obtočil. Říkám si: magoři! duch se však mátoří. Nohy to ustály. Tlapa, ta nebohá, chytla leč větší psy, k zemi ji srazili, hrubě a beze studu. A s hlavou rozvernou odběhli do trav zas zahánět nudu. Panička trapně si kroutila očimi, omluvy za újmu učinit nemíní. Nebohá ubohá přítelka v slzami, ruku má od krve, plouží se šutrami, nohu též odřenou a loket naražen – proč to byl člověk, kdo od psů byl poražen? Nebohá přítelka, milovník zvířecí, bouraná psem snad o váze telecí. Statečná přítelka s krvavou dlaní, zvládla ten karamból, koukejte na ni!

Parky jsou zrádná místa a psi jsou někdy magoři, zvlášť ti nezcela disciplinovaní, jejichž majitel v sobě nakonec nemá ani tolik slušnosti, aby se vám omluvil potom, co vás jeho padesátikilový miláček v plné rychlosti knokautuje k zemi. Ano, Lužánky jsou džungle. Někteří se v nich ztratí pokaždé, když do nich vejdou, jiné tam napadají smečky divé zvěře. Život je boj.

Z boje plynule přecházím k poslednímu květnu, neboť ten souvisí s tíhou historické mluvnice, stále se v něm Malé Tlapě ozývají těžké šrámy z boje s krvelačnou smečkou a uvařila jsem si k obědu sójové maso, které stálo nakonec za prd, i když vypadalo náramně masovitě. Poslední květen je nyní. Slunce zapadlo nad hlavami a venku se rozléhá vlahý letní večer, téměř plážový. Den byl podivně zoufalý, prodchnut chutí procházet se, slunit, koupat na koupalištích a jít na pivo s kýmkoli, kdo bude chtít. Nakonec jsem zažila hezké procházení s hodnou Janinkou a ztekla Petrov. Procházení dělá lepší den a vylepšuje pocity marnosti z historické mluvnice, no a snad nejen z ní. Zážitek dnešního dne? Dudák! To tu ještě nebylo, no ne?

Advertisements

~ od banánové pyré on Květen 31, 2011.

4 komentáře to “zběsilost v srdcích a duších aneb něco ke konci května”

  1. Tu paničku bych nakopala do nafoukaného pozadí. Ale tvé rýmy jsou krásné, pyré!

  2. Jsou pěkné:-) A přeju, ať to příště dopadne na výbornou!

    • Musím říct. že to opravdu na výbornou dopadlo, nevím, co se stalo, a ani teď po skoro dvou měsících se mi tomu pořád nechce moc věřit… ale zázračně jsem zazářila v tom oškliváckém hnusu. Děkuji za podporu.

  3. Děkuju za návštěvy. Budu se snažit, inu, toho bohdá nebude, aby české pyré z boje utíkalo 🙂

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: