Vzhůru…až nad mraky..


(Na tomto místě možná doporučuji poslechnout si písničku Bratří Ebenů, která mi byla inspirační pro název, a to proto, že mi v hlavě hrála jako ta nejkrásnější asociace, ehm, hned po výjevech ze srdíčkových medvídků, celou tu dobu nahoře nad mraky. A ještě dlouho potom. A teď stále.)

Nechci popisovat, jenom začít. Nejsem deník, ale barvami zacákaný pyré dvorek plný šťastných myšlének a poletujících přání. Nikdy jsem neletěla, nikdy jsem nelítala. Nepočítáme-li ovšem ono „lítání“ po venku, což je vlastně prachobyčejný běh, to jenom maminky vyhrůzené nad rychlostí a pohybovými schopnostmi svých dětí to kdysi kdesi nazvaly oním velkolepým slovem. Od té doby mohou děti létat bez křídel.

V lítání jsem nováček. Veliký. Nikdy jsem neměla ani opravdový lítací sen, na které někteří „trpí“ velmi často a pravidelně, dokonce už se na ně dopředu těšívají a říkají si, kam a nad čím asi zase poletí a jak si to tentokrát užijí. Mně se sny o létání vyhýbají. Měla jsem jen jeden, abych nebulíkovala, ale nevím, mohla-li bych jej nazvat lítacím. Létalo se v něm, to ano, ale způsobem tak podivným a zvráceným, že by se nad ním zakuckal, a možná dokonce zadusil, i samotný pan Sigmund Freud. Létání mi ve snech tedy moc nejde. Zajímalo by mě proč…

Má další zkušenost nebo spíše myšlenka spojená s létáním se váže na povídku Karla Čapka nazvanou Muž, který dovedl létat. Jak si jistě vzpomenete, opravdu to dovedl, a to zcela jednoduše, prostě se trošku rozeběhl, nakročil do vzduchu a už to bylo.  Stačí málo. Někdy třeba jenom věřit. Jenom ti lidi, co se s nimi o to podělil, mu to zkazili, no a pak, pak už nikdy létat nemohl…

V Petru Panovi se létá za pomoci šťastných myšlenek, tento způsob létání zdá se mi býti nejkrásnějším a nejčistším. Jenom ty pravé, čisté a velké šťastné myšlenky se asi hledají docela těžko, vždyť v Hookovi Petr Pan docela zapomněl, jak se létá (a všechny ty důležité věci). Nedopusťte to, moji milí. Mějte svoje šťastné myšlenky, planoucí dětské oči a ztřeštěné nápady. Mějte pro co létat…

Vzhůru…až nad mraky. Tam jsem doletěla a chvíli si pobyla. Ještě teď mě naplňuje podivný pocit jisté těžkouvěřitelné reality, kterou jsem zažila.  Klid, přátelé svěží reality, nic velkolepého se nestalo, nikdo neumřel, nikdo se ani nenarodil, nebyl počat. Vlastně se nestalo vůbec nic, jenom jsem vyletěla vzhůru, až nad mraky. Nic světoborného žejo. Jsou lidi co lítají každý den. Vlastně je to asi jako jízda autobusem nebo vlakem. Proč bychom se vzrušovali něčím tak banálním a tuctovým… Co to plácám!

Měla jsem strach, podivný a svíravý. Strach, co se člověku usadí kousek od duše, takový ten, co nemá konkrétní příčinu, ale co jenom neví, jak se má připravit na to, co bude. Strach z nového a z neznámého. Ten druh strachu, který se neustále musí překonávat, čímž nás posunuje o kus dál ve vnímání vší té krásy a smutku kolem.

Tedy bylo to letadlo. A já se nebála, že spadne, že narazí do hejna orlů, někdo mu odstřelí motory nebo se na palubě záhadně zjeví sebevražedný atentátník. Měla jsem strach z toho, že je to lítání, že jsem nikdy nelítala (a to ani ve snu, jak už víte) a že moje zkušenosti s pohybem vzduchem jsou čistě pasivní, platonické, knižní… Byl to velmi podivný lidský a myšlenkový stav, který jsem nebyla s to nikomu vysvětlit a vlastně ani moc popsat, protože když někdo není s vámi u vás v hlavě, těžko mu jasně popíšete něco tak zmateného jako podivný strach z neznámého, který je vlastně zároveň šimravým vzrušením a těšením se na to, co přijde.

Jaké jsou vlastně mraky zdola? (Zkuste se zamyslet a odpovědět si na tuhle možná trochu dětinskou otázku). Mraky zdola se objevují skoro na všech dětských obrázcích, dobře se kreslí. Jsou na nebi, co bývá modré, když je jich málo a mlžné a neurčitě šedavé, když se nám mraky roztahají po celé obloze. Mraky zdola jsou daleko a vysoko. Jdou oblohou, plují si modrým z nebe, někdy nám asociujují lidi nebo věci, představujeme si, co je nad nimi, nebo na nich. Že by andělové z nebe? V 10 km a -50 stupních Celsia? Něco mi říká, že by jim byla trošku zima, kdyby si tam poletovali jen tak v košilkách… A andělové v oteplovácích a s dýchacími přístroji? Hmmm….

A mraky zevnitř? Vzpomínám na mlhu na Sněžce, neprostupný bílý kouř. Vybavuje se mi přesně v té oblasti mezi mraky, taky vidím konec Pupenda a lidi, kteří se ztratili v mlze. Napadá mě, že se můžeme ztratit v mracích a už se nikdy nenajít, ne s celým železným orlem, ale jeden druhému. Metafora mraků, nalézání a ztrácení. Mraky zevnitř vytváří v člověku mlžnou nejistotu a šedavou nevědomost, strach ze ztrácení se… Držte mě.

Nad mraky je modré nebe a zlaté žhnoucí slunko. Ale vystoupila-li bych, neudělalo by mi to dobře. Nejsem nic, ale přece si můžu připadat jako všechno, protože jsem najednou nad mraky, které pode mnou vypadají jako hustý jogurt, šlehačkové kopce, nadýchané peřiny nebo rozlité mlíko. Jsou tu i takové, co připomínají chomáčky vaty rozcupované po obloze nebo zašedlé vousy letitého pána. Někdy tvoří mraky souvislou vrstvu, zdají se mi jako hory nebo kopečky, po kterých by se spíš než chodit dalo lehounce vznášet nebo velmi jemně skákat. Představuju si, jak by se na nich leželo (když si odmyslím teplotu okolního vzduchu a fakt, že bychom je samozřejmě prolehli), když už vypadají jako šlehačková zem…

Nad mraky je svět jiný. Nový. Do té doby mnou neobjevený. To neznámé, z čeho šel strach je najednou neznámým, kterého nevíme, jak se zhostit. Aspoň já. Nad mraky znamená ve vzduchu, znamená mnoho kilometrů nad zemí, znamená letět, znamená… neuvěřitelné, nemyslíte? Kam až jsme  to my lidi dotáhli. Nestačím sírat a otiskávat si pocity, co se mi honí kolem dokola na ta místa duše, kde na ně jen tak nezapomenu. Nad mraky si už připadám skoro jako ve vesmíru, je to vlastně podobné, i když úplně jiné, protože z vesmíru je všecko ještě menší a všude kolem je toho víc k vidění… zase blábolím.

Být dole pod mraky, to všichni umíme, v mracích se bojíme, že se sobě ztrácíme, nad mraky máme ten velký pocit něčeho neopakovatelného, se vší tou pevninou pod křídly a šlehačkou na ní…

A zpátky dole pod mraky? Tam se cítíme doma, známe to tam. Když jsem byla nad nimi, vnímám je teď najednou jinak. Nedokážu to popsat, ale najednou je trochu znám i shora, takže když se na ně dívám s hlavou zakloněnou, jako bych k nim měla vřelejší vztah, znala je víc. Stát nohama na zemi a dívat se nahoru  se s poznáním toho nového, na co jsem se neuměla připravit, docela změnilo..

Reklamy

~ od banánové pyré on Srpen 11, 2011.

2 komentáře to “Vzhůru…až nad mraky..”

  1. Budu na tebe moc myslet když půjdu spát… a pokud budu ve snu létat, třeba si vzpomenu, zajdu si pro tebe do tvého snu a budeme létat spolu, ano?
    Mraky shora jsou kouzelné a kouzlo se s novými lety nevytrácí. Jsou jako takové ty zasněžené louky, co přes ně ještě nikdo neprošel a sníh je na nich neporušený kam až oko dohlédne. A člověk ví, že i dál. Taky bych si na ně sáhla. Položila se do nich a válela se v nich. Se stejným pocitem štěstí, privilegia a lehkého provinění, jako když vidím neporušený sníh a rozběhnu se do něj, protože to ještě nikdo neudělal. Ale ono je dobře, že se nerozběhnu z letadla ven. On ten sníh taky už nikdy není tak krásný, když se jím proběhnu.
    Mám tě ráda, pyré. 😉

    Bludička Bludičkovatá

    • ano, zasněžené louky, to je přesně ono. a jsou tak dokonalé, až to není možné a právě ta dokonalost a neuvěřitelnost v člověku budí tu velkou touhu se v nich vyválet. Těším se na lítací sny. Snad přijdou. Děkuju, Bludičko moje!

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: