Neděle. Jistoty.


Zase jednou jedna. Příchází po sobotě, je prodchnuta nevyhnutelnou blízkostí pondělka, no a s pondělky je to těžké, nikomu se do nich dvakrát nechce, neděle jsou přece jen pohodovější dny.

Dny jsou teď celkově jiné než bývaly, možná to taky cítíte – v kostech, v krvi, v konečcích vlasů, chřípí nosu, na špičce jazyka, no a ve vzduchu. Na pyré hřiště teď moc často nechodím, možná už jste si sami řekli: ach! z pyré je opravdu pyré, už se sem nikdy nepropasíruje skrz všecky ty internety! Nebo možná taky ne, možná jste si neřekli vůbec nic, nepřítomnost v podstatě nezaznamenali, nepovzdechli si, neboť.. nalejme si čistého vína, nebo raději sklenici minerálky, opravdu by mohla nepřítomnost pyré slov toto vyvolat? Humbuk, jak by podotkl Ebenezer Scrooge.

Moc sem nechodím, neboť prázdné stránky mě znervózňují, moc sem nechodím, protože mám hlavu tak plnou myšlenek a pocitů, že je nedokážu vhodně setřídit do smysluplných slov, je to víření. Moc sem nechodím, protože jsem dostala dva sešitky moleskine a dost si teď píšu do nich. Malé myšlenky, velké myšlenky. Poznámky ke dnům a lidem. Krátkosti i délky. A cítím se pak líp. Ale tam mě nikdo nečte. Jen já. Jen pro mě a mé oči jsou písmenka psaná na měkkém papíře – doopravdicky, perem nebo tužkou.

Odcházejí jistoty, tak si musíme hledat vlastní, možná je musíme nacházet sami v sobě (o tom jsem si do sešitků psala moc). Mám pocit, že to jde hrozně těžko, někdy se to nepodaří za celý život. Cesta k jistotám schovaným v nás je někdy docela bolestivá, ale taky uvědomovací, dlážděná kostkama absurdity, co se jím říká život, kropená deštěm slz smutku, krásy a dojetí, provázená podivnými stavy. Zakončená snad velkou sílou a rovnováhu, kdy si srdce buší do rytmu s úsměvem duše. Možná. Možná ne.

Odcházejí jistoty. A to tak, že odcházejí lidé, o kterých jsme, ač jsme věděli, že lidská existence je konečná, mysleli, že nikdy neodejdou – stejně jako to máme s rodiči. Nejsme připraveni na to, že lidé, kteří tu (pro nás) vždycky byli, tu najednou nebudou, nejsme (možná trochu sobecky) připraveni na tu nejistotu a na to, že v tom budeme sami (možná hodně sobecky).

Pan Havel sedí s Dannym Smiřickým možná kdesi u Beteleuze a shlížejí dolů k Zemi, na tu holku a na všechny ty holky, co je potkali v Praze. A usmívají se a věří, že.. že si najdeme nové jistoty, velké jistoty v sobě a nebude to tak zlé, jak to teď vypadá. A že to všecko zvládnem možná i docela dobře. A pomalu se k nim na tu Betelgeuze od Země na nějakých pohádkových běžkách možná blíží pan Raška, co je o něm pohádka plná zázraků a co už ho nikdy nepotkám na tom našem malém náměstí… A až k nim doběhne, budou si tam spolu povídat o tom, jak ten svět vedem..a někdy se na nás budou usmívat, jindy se nám budou smát, pak nás budou zase litovat, jak jsme hloupí lidové. A nejsou tam jen tři, ale celá řádka, ovšem tihle tři mi tady zastupují odejité jistoty a prázdno v duši…

Pondělky. Pondělky způsobují rakovinu. Nenechme děti vdechovat naše pondělí! Doufám a věřím, že přesto všechno nepřinese pondělí nic zlého. Zlého už bylo dost, teď musí být zase chvilku dobré. Pondělí mohlo přinést radostné shledání a mnoho lidské energie. Mohlo, ale nemůže. Musíme být silní od jiné síly a energii dobít třeba zeleným čajem a mandarinkama. Někdy je svět hloupě proti nám lidem a cítíme se bezmocní. Ale nesmíme se v tom utopit, co by z nás zbylo. I ve smutku a nejistotě se musíme obrátit na jistoty. Dělají teplo uvnitř.

A pátky? Pátky jsou pátky. Dny perné a poslední. A ten poslední pátek ke mně přišly ty moje jistoty. Doufám, že je neztratím v davu velkoměsta nebo zmatku duše, nebo… Neztratím, jsou příliš silné. Vzpomínky. Jistoty.

„Jak vzdálená je ta noc popsaná ve tvé osnově přání tak krásně…“ Moc? Nebo málo? Tak moc a tak málo, jak jsme si ochotni přiznat. A spolu jsme vždycky, když spolu být chceme. Ač nejsme na jednom místě, ač nejsme na jednom drátě… na jednom světě. I to jsou jistoty, které ke mně došly.

Advertisements

~ od banánové pyré on Leden 22, 2012.

5 komentářů to “Neděle. Jistoty.”

  1. Ach, nenechme děti vdechovat naše pondělí! A to máme děti od neděle do úterka dusit? 😀

  2. nebudou tak trpět méně?

  3. Pondělky jsou asi zraněné. Je mi jich líto – nezpůsobují rakovinu. Ale jsou asi zraněné. Zní tak.

  4. Jenom malý dotaz na autorku: Mohu doufat, že se také moje jméno dostane do Vašich moleskine? Já bych zase do mých análů si mohl zapsat Vaše jméno, ale nikoliv pyré, ale třeba dívka Kim (abychom zůstali u té žluté barvy). Já mám totiž takovou předtuchu, že se z Vás stane známá spisovatelka a já se budu moci chlubit tím, že jsem Vás objevil. Vidíte, jaký jsem prospěchář…(!)

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: