Kdybych si oči vyplakala a se na kostičky rozkrájela. Aneb Osud, s tím nepohneš. Tedy taková smutná pohádka…


Znáte to s tím osudem (nebo Osudem, možná si ho radši personifikujeme, čistě pro potřeby příběhu, čistě pro potřeby lidské), vždycky je o krok před Vámi. Na někoho myslíte a on Vám zrovna v tu chvíli, člověk jeden, napíše nebo zavolá, nebo se Vám objeví u dveří s tím nejnevinnějším úsměvem. Někdy se to stává. Mám kamarády, kteří by tomu řekli „boží vůle“ a tajemně by se pousmáli…a já bych nevěděla, co říct a jak se zachovat. Mám samozřejmě taky kamarády, kteří si ani nevšimnou, že se jim něco takového děje, i když zcela jistě ano, děje se nám to občas všem; ale tak i pragmatičtí a racionální lidé jsou třeba. Mám kamarády, co se pousmějou nad vtipnou shodou náhod, to někdy dělám taky, a mám i kamarády, a taky sebe, co jsme občas determinističtí až na půdu a věříme na Osud, nebo osud? Ono totiž věřit si na osud v těch chvílích, kdy se dějí veselé náhody, je docela fajn..

Tedy si mysleme, že byl jeden takový pan Osud, který zcela neřízeně řídil. Abyste rozuměli, ono zcela neřízeně by v jeho případě znamenalo, že si dělal, co se mu zrovna zachce, a to jen z čiré moci, z čirého rozmaru, nudy, života tam kdesi ve Věčnosti. Pokud byste se mě ptali, jak vypadal, nevěděla bych, ale jeden můj kamarád s ním chodí občas na víno, snad by byl nápomocnější..kdyžtak se zeptejte jeho. Nebo toho notně ovíněného Osudu, u óo sudu!

Tak tedy… to bylo tak. Za mnoha kilometry dálnic a železničních přejezdů žila byla tak střídavě…princezna, ovšem ne len tak ledajaká. Inu taková princezna, co se trochu vyzná v cizích jazycích, trochu i v těch svých, co má nos černý od inkoustové černi z písmenkových knih, v nichž ho má neustále zanořený, princezna se zápisníčkem snů, s přáním, se srdcem na dlani a duší na jazyku, princezna s láskou dalekou předalekou v prostoru i čase. Princezna možná, pravda, trochu zoufalá a cíťovská, na druhou stranu však bojující až do těch nejbeznadějnějších konců a nevzdávající se. Většinou se jí to vyplácelo. Princezna věřila. Kdo věří, ten má hned větší sílu. Je to takový koloběh. A princezna, tak nějak, byla věřič už odmalička, asi to bude mít co dělat s tím nosem od písmenek!

Již dlouho princezna nemohla býti z důvodů různých se svým princem, který odjel do dalekých končin plných zkonfiskovaných mostů a památek, bojovat ne s konfiskátory a jinými obludníky, ale se zkouškami školskými. Do posledních dechů každý den zakoušel víc než houpací kůň, z něhož děti někdy odmítají slézt celé dny, čas se mu sléval v podivnou šedavou šmouhu a mysl mu v tom zkouškovém bezčasí zavalil smutný a těžký mrak, chmura za chmurou, přes který se jen těžko usmívalo na svět. Věděl, že zkouškové období princů je všeobsáhlé a všezavalivé, něviděl mu konce a nevěděl, na co by se tak mohl těšit, protože každé těšení se ukázalo býti smutně zbytečným, marným a až příliš bolestivým. Nejen proto, že konce zdály se být nekonečně vzdálené, stejně tak nedosažitelné bylo i setkání s princeznou, která mezitím zápasila mj. se zákeřným farářem Jakubem D., a proto nemohla být princi nablízku. A vypadalo to, že mu nebude moci být na blízku ještě mnoho a mnoho dalších smutně ocelových a šedavých dní, mokrých po slzách lednových dešťů a mrazivých nedostatkem tepla.

Princezna rozvažovala, jak z toho kolečka smutků na kabátek ven. A rozhodla se, že obelstí čas a prostor, pohne horou nebo horami, zakleje řeky a přemluví cesty, aby se stáčely tím pro ni správným směrem. A všechno to vyjde, časoprostor se přeskupí a ustálí, setká se s princem a princ s ní a oba naberou síly pro další své malé války. Které pak s přehledem a bez chmur a vrásek vyhrají jakoby nic. Princezna přemýšlela, počítala, kouzlila a přeskupovala… vymyslela tři možné alternativy a byla na sebe náležitě hrdá, nu a neboť je věřič, věřila, že všechno bude v pořádku. Ale…

V tu chvíli, kdy se všechno mohlo povést se Osud probral ze své dřímoty. Možná ještě něžně ovíněn posledním velkým filozofickým dýchánkem. A jen tak pro nic za nic, prostě protože se mu chtělo, luskl suchými prsty až to zapraskalo. Dost možná jen tak zkoušel, jak mu to zrovna dneska luská… A realita tři alternativ se s tím lusknutím rozpukla jedna po druhé…jako tři velké mýdlové bubliny. Zbylo jen trochu vlhka pod očima a pocit bezmoci. Přesně jako když Vám ve třech letech před očima puknou ony duhové mýdlové bubliny. A najednou prázdno. A beznadějno. A nemohoucnost cokoli dělat.

Princezna nechápala a její neochvějná víra se otřásala v základech, princ se ponořil ještě hloub do svého smutného a těžkého mraku. Osud dětsky zívl, mávl rukou a vyrazil pro něco k snědku. Pohádka nám nekončí moc dobře, viďte?

Ovšem princezna byla statečná. A měla jistoty. Jistoty jí vrátily víru a sílu, tak se rozhodla bojovat, nevzdat se a vytvat, protože láska přece vždycky zvítězí. A s osudem, kdy na sebe dva myslí třeba v tu samou chvílí, s takovým osudem Osud nic moc neudělá, ten mu z prstů nepadá, ten prostě je. Protože lidi.

Ko-nec. Dobrou noc, děti.

Reklamy

~ od banánové pyré on Leden 23, 2012.

4 komentáře to “Kdybych si oči vyplakala a se na kostičky rozkrájela. Aneb Osud, s tím nepohneš. Tedy taková smutná pohádka…”

  1. Zabalíme prince do balíčku a pošleme hó rekomandó směr Brnó… A nebo princezničku do uzlíčku, pošleme ji v potrubíčku.

  2. princezna by si skoro dala říct, jen kdyby to bylo tak jednoduché a kdyby ty ta potrubíčka nebyla tak úúúzká.

  3. Vážená dívko, (bohužel chcete zůstat anonymní, takže jsem nechtěl použít oslovení „Vážené banánové pyré“)
    jsem asi o 3 generace starší než Vy a tak mám pochopitelně jiný vkus, co se týče psaní, ale chci zdůraznit, že máte určitě talent na psaní, umíte krásně žonglovat se slovíčky a jste prostě milá. Moc se mi líbí Váš obrat:… v tu chvíli, člověk jeden, napíše nebo zavolá…
    Přeji Vám hodně úspěchu v literární cinnosti!

    • Milý pane, co jste se sem zatoulal na pyré dvorek, moc Vám děkuji za ta krásná slova, opravdu, udělala mi radost, jsem dojatá, těší mě… děkuji. Hlavně mě ale těší, že se Vám moje psaní líbilo, od toho přece psaní je, ač je to někdy psaní obsahově lehce prapodivné (to psaní tady na pyré bývá, my dívky jsme občas lehce prapodivné, asi to znáte). Děkuji a mějte se krásně!

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: