Má bohéma. Má duša.


Jak já tady žiju? Já tady žiju životem plným/prázdným tak jako je plná/prázdná půlsklenička vody.

Dělám si zkoušky, jupyjupy… a občas si je neudělám, pročež je pak musím radostně opakovat, jééé…

Nevím, jak vám se to zdá, ale mně se to zdá, že se tohle zkouškové táhne jako tkanička v rozvázané brusli – je nějak nebezpečně dlouhé. A člověka, co člověka, pyré! to unavuje, a ani chudák neví, proč vlastně. Sedí na zadku hýždě již téměř ocelové a prochází všechnu tu moudrost, nebo taky blbost světa, však to znáte.

Začalo to slibně, začalo to velmi krásně a velmi jasně dětskou literaturou už někdy hned po novém roce, pokračovali jsme se staženým hrdlem a očima vytřeštěnýma u Karlíka s továrnou na generativní gramatiku – mimochodem velmi přínosná zkouška plná pro mě velmi nových a konečně relevantních informací, zkouška, na které se aspoň člověk něco naučí, u které ovšem trpí jako brouk, který neví, bude-li zašlápnut či ušetřen (přemýšlí-li vůbec takto hmyz), nuale ze které odchází nakonec pochválen a s velmi slušnou známkou. Svět je chodník dlážděný kostkama absurdity a my procházíme.

Strom života – z toho filmu jsem se ještě pořádně nedostala. Ale má zajímavé momenty. Zde začíná má malá zkoušková bohéma…

Všechno se to krásně nastartovalo, ano, další týden jsem ležela v učení na přeošklivou věc a povedlo se to náramně.. a pak to začalo. Těšení se na zlatou rybku. Zklamání. Těšení se na zlatou rybku. Zklamání. A plno kalné vody pod nohama. Bezčasí, bezčlověčí, lidské smutno po milé duši. Znáte ty chvíle, kdy se na něco moc těšíte, už je to skoro tady..a pak..ani nic. Tak se těšíte dál a ani to nevyjde. Jako chytrá princezna vymyslíte tři plány, žádný nelze provést. Ten chodník by se měl předláždit něčím jiným, co říkáte? Básničkama!

Pyré ztrácí sílu, pyré hledá sílu, pyré je trochu samo. Do toho jiné a cizí světy a spousta starostí a CPE, co se nezdařilo, ale milá mluvicí zkouška, šokující gay-lesbická informace, i když romanticky úsměvná, to víte, anglistika. Otčenáš v gótštině, Otčenáš ve staré angličtině – zaklínání pekla peklem, dobré chvíle, plodné učení. Nepovedený test. Časová tíseň a vysoký stresový faktor. Pyré potřebuje dobít. Je na oříškách, mandarinkách, olivovém oleji, mozarelle, mnohamnohaprocentní čokoládě a zeleném čaji. A dost na těch proklatých internetech. Nojo. Ale nějak to nestačí. A „mé smutné srdce plivá z lodi, mé srdce plné tabáku…“

Cesty domů trvají moc dlouho, čas je drahý, zkoušky mocné, strach…strach je. Pobytové cvičení v Brně no.2. Víkendové dobrodružství, již druhé po stromu života, naplánováno. Předtím však vzrušující pondělní ráno (psalo se tu, jak jsou ty pondělky nevyzpytatelné), ráno, ještě v domácích luzích a hájích, s kontrastní látkou a nejobětavějšími rodiči na světě, ale až moc se strachujícími. Usínám v autobuse a po sto letech jím mléčnou čokoládu, dostala jsem ji na pevné narvy, padla za den, půlka v pondělí, půlka v úterý, časy jsou zlé.

Ještě večer se v Brně obklopuji Jakubem Demlem a padá na mě žal, znovu čtu Zapomenuté světlo (již poněkolikáté) a procházím všemožné demlovské monografie. Rozhodla jsem se srovnat Demla s Rimbaudem, v časové tísni po úterní půlnoci mi ale ze smělého plánu vychází lehce…no…no však vy víte, co se stane, když je na dobrý nápad (dobrou práci) málo času.. Tak píšu alespoň básničku inspirovanou zapomenutým světlem, tedy Zapomenutým světlem (jak chcete). Má bohéma pokračuje… a přemýšlím o lásce, kterou už není potřeba znovu objevit, alespoň myslím, alespoň pro mě ne. Byla objevena po všech těch běsech a sezóně v pekle minulého pátku, v narvaném a smradlavém vlaku, v uličce u záchodků.. byla objevena a další čtyři hodiny dále objevována láska. Skrz bolest a slzy a krásu.. Člověk je někdy blb.

Odcházím spát ve dvě, chci vstávat v šest, ale budím se o půl osmé, zkouška je o půl deváté. Zkouška, na kterou jsem se jaksi pro samotného Demla nestihla vhodně (skoro vůbec) připravit. Zkouška, ze které se mi dělá lehce nevolno, neboť pan doktor bubákoval a pan doktor je sice fájn pán, ale taky pán náročný. Ano, ano. Už jsem říkala, že je třeba ten život předláždit nějakýma jinýma kostkama? Třeba čokoládou, nebo bezstarostností. Na náš písemný test se nás dostavilo místo pěti padesát – do třídy pro patnáct. Zvláštní, říkáte si? Ano, i pan doktor se divil. Napsal si termíny na dvě zkoušky do jednoho dne a jednoho času a jedné třídy. Nemilé. „Za to může ten můj mobil!“ prohlásil a omlouval se. Nakonec ale všecko krásně vyřešil a bylo dobře, relativně. O absurditě testu pomlčím, ano, bylo to veselé psaní. Značnou část času jsem si prohlížela knihovnu, mají v kabinetě krásnou, velkou, možná kouzelnou!

A venku praštící, člověka přímo do obličeje, zima, tak jsme šli s chlapci do Záhrady, v Záhradě je totiž príma, dali jsme si čaj, čaj a mléko s medem na uklidnění a uklidněně jsme jako kavárenští povaleči diskutovali o světě, životě, literatuře, vesmíru a tak vůbec. Inu, to víte, mladiství intelektuálové. Bylo tam pohodlno. Méně pohodlno pak bylo, když mi došlo, že mám v peněžence přesně tak na ten svůj čaj. Ano, my chudí mladiství intelektuálové…  (ještěže máme ty bankomaty).

A dál? Počítejte kavárny se mnou…

Před obědem jsem se rozžehnala s chlapci, abych pak mohla na oběd s věrnou přítelkyní, jejíž duše je teď zachmuřena. Nadále jí dělám slíbenou po městě courací společnost a provádíme nákupy věciček. Nespoutaně. Procházíme. Všechny možné. Obchody. S botama! Abychom pak ne až tak pod obraz skončily v Podobrazech, ano, ano, další kaváreň. Není špatné si takto žít, to vám povím. Ale taky když v noci téměř nespíte a stváříte demlovský pastkvil, ráno nespíte, protože jdete na zkoušku, po ní se povalujete v kavárně, pak si dáte túru velkoměstem a pak se zase povalujete v kavárně, dolehne na vás kolem té páté po návratu ze světavíření život a únava. A tak jako správný bohém…jdete spát. Abyste se vzbudili asi o hodinu později – plni energie a toho, že teď chvíli nic nemusíte, navíc vás od toho zrazuje spolubydlící. Ta, co nám na zeď nářků nakreslila přeškrtnutou značku POCITY VINY, to jakože je nemáme mít.

Bohéma pokračuje. Ve čtvrtek se učím pro změnu slovensky. Není to tak úplně jednoduché. Ale vlastně ani důležité sdělení. To přichází zde: HRDÝ BUDŽES! Měla jsem asi stejnou radost jako Helenka Součková, když se dověděla, že do Ničína přijede Miluška Voborníková. Už někdy od prosince mám v diáři poznámku, že šestadvacátého bude v Dobrovském Irena Dousková a Bára Hrzánová! A byly. A byly…ach! Jsem sice odříznutá od milované osoby, ale přesto zažívám duševní a lidské blaho. (Až na špatnou časovou organizaci, ale jsou chvíle, kdy jsem schopná odpustit vše.) Nechala jsem si podepsat knihu, řekla jsem paní Douskové, že ji miluji (ve více slovech a červená až u kořínků vlasů).. a ráda bych si s nimi povídala víc a všechno jim řekla.. ale to nejde. Inu tak jsem si poslechla krásnou besedu, z níž si odnáším to, že život je zázrak a že lidi netrpí až tak moc, jak o sobě furt tvrdí, protože lidi zkrátka potřebujou trpět veřejně. (A taky jsou lidi někdy svině, ale ti hodní ne, jenom ti hloupí.) Nejvíc ze všeho se ale lidi potřebujou smát a potřebujou mít teplo uvnitř.

Z besedy rovnou do kina! Soukromý vesmír. Asi si fakt žiju. Jako ve vatě. Ale.. aspoň někdy si tu bohému musíme udělat. Aspoň jednou. Nevím, co mám psát. Lidské příběhy mě zasahují, promítám si do nich ty svoje, taky jsem lidi. A všechno to žiju, všechno to cítím. Poznámka: Karel Gott je nekonečný. A mluví o LSD. Vesele.

Odtud dál začínají ošklivosti, pocitečky, duše na vodě, hluboké, kalné, duše jako loďka z papíru. Spousta čtení severoamerické gotiky a žádná schopnost se na ni soustředit, neboť myšlenky pyré, myšlenky loďky z papíru se upírají někam za obzor, kde se snad myšlenky zlaté rybky upínají k pyré. Už je to dlouho. A mé smutné srdce stále plivá z lodi a odpočítává dny. Doufám, že já už jednou provždy není někdo jiný, protože láska existuje.

Reklamy

~ od banánové pyré on Leden 30, 2012.

4 komentáře to “Má bohéma. Má duša.”

  1. Milá dívko,
    stále se snažím i přes generační barikádu pochopit některé Vaše myšlenky, věřte, dá to fušku, někde je to srozumitelnější, jinde je to gordický uzel, který nedovedu rozmotat. Tak třeba ta Vaše záliba v pyré. Já vím, že pyré je lepší než banánová slupka, po níž se snadno uklouzne, ale zase to pyré je chuti mdlé.
    Vy rozhodně nejste typem mdlé dívky, ale proč Vám tohle všechno píši, máte pravdu, když si teď říkáte, co je tomu dědkovi do toho? A já odpovídám: Nic, ale baví mě číst Vaše věci. Chcete-li se o mně dozvědět víc, klikněte na mé jméno, ale myslím, že Vás to zajímat nebude…

    • Milý pane, moje myšlenky jsou asi dost podivné myšlenky, moje psaní jsou někdy náznaky a někdy symboly a někdy kdovíco.. a pak je to všecko na interpretaci, mám ráda, když za slovy lidi vidí, co se jim hodí do pocitů. A moje záliba v pyré.. hm, není v tom nic, možná jen to, že ač silný, připadá si někdy člověk tlakem světa jako pyré, čili drť. Slovní spojení banánové pyré ale zní žlutistě a radostně a tak nějak.. že to přece jakkoli zdrcené nemůže být až tak špatné 🙂 Na Vaše stránky jsem se dívala a ještě podívám, nebojte! A opravdu si moc vážím Vašich slov a děkuji za ně, těší mě, že se někomu líbí má slova. Děkuji a mějte se krásně!

  2. Můj vyčerpávající komentář se někde ztratil, asi lítá ve vesmíru kolem mlhoviny Andromeda…

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: