Lidská hygiena


(psáno začátkem října 2011, to jen tak pro pořádek věcí)

Sedět doma na zadku, nedělat nic moc a taky nic moc nezkazit. Přečíst noviny a ohodnotit si pro sebe nejnovější zprávy obligátními slovy: „Jojo.“ – „Jako bych to neříkal…“ – nebo „Je to tam, kde jsme čekali…“ Zavřít noviny a ideálně jimi rychlým pohybem zatopit v kamnech, krbu, nebo koši, co máte po ruce. A pak… pak se stejné informace dozvědět  s lepšími než písemnými a slovními efekty hned na několika televizních stanicích, které jste zvyklí sledovat, no a pak… jít spát.

Dobré zprávy chodí po kapkách, říkáte si. A je vám z toho podivně prázdně. Před spaním si možná přečtete knížku, podle toho jak moc jste unavení a na co máte zrovna chuť – psychologický román, detektivku nebo knížku dávno zapomenuté poezie. Najednou vás ale nenaplňuje jako dřív, co se stalo? Před usnutím ležíte ve tmě, která se ani nepohne. Přemýšlíte nad tím vším, přehráváte si v hlavě den, sami sebe a další lidské osudy, vzpomínáte na dětství, hledáte smysl. Asi života. Přemýšlíte taky o smrti. Přemýšlíte o ní víceméně každý den od té doby, co… A zrovna v tu chvíli před usnutím, v tom polobdělém stavu, si ale uvědomíte, že takovéhle přemýšlení o smrti plodí jenom strach, podivný, temný, smutný, neprůchodný a mrazivý. Strach, za nímž už není nic, jenom nejistota, nevědomost, beznaděj, strach přinášející další strach. Na smrt se přece nedá nikdy připravit, a žít ve strachu nemá cenu. Usmívat se má cenu.

Tak usínáte s myšlenkou, že budete žít co nejvíc a co nejlíp to půjde, pro lidi, kteří vás potřebují. Že se budete usmívat a vezmete svůj úžasný život pevně do rukou. Nemá cenu čekat na „jednou“. Nemusí přijít. Ráno vstanete, usmějete se na manžela nebo manželku, přítele, přítelkyni, rodiče, podíváte se do zrcadla a přemýšlíte, jak to vlastně máte udělat. Civíte na sebe. Kruhy pod očima, slepené řasy, bledý obličej, suché a rozpraskané koutky; a myslíte na… první knížku, kterou jste kdy přečetli, prvního člověka na Měsíci a jak se asi cítil, na to, kde jsme my lidi byli na počátku 20. století a kam jsme se posunuli. A ač vám v tašce nepomrkává iphone, myslíte taky na Stevena Jobse, který změnil svět moderní techniky a počítačových technologií jako málokdo. (Jak to udělal? Ptáte se sami sebe s vatičkou v uchu. Byl dobrej, říkáte si. Šel za tím, čemu věřil, a věřil neochvějně, a moc ho to, co dělal, bavilo, takže se vlastně v životě našel, neustupoval, nevzdával se. Nikdy, jak se zdálo.) A obdivujete ho, ač je vám do Apple prdlajz a vůbec jste ho neznali. Dál myslíte taky třeba na Jiřího Rašku a na tu jeho pohádku od pana Pavla. Myslíte na to, jak ho občas potkáváte ve městě a nevíte, jestli se hodí mu říct, jak moc pro vás znamená, že sdílíte jeden prostor, že jste hrdí, že je; říkáte si, jaké to pro něj asi bylo, vyhrát olympiádu v osmašedesátém… a jak se cítí dnes? Když už skoro všichni zapomněli, a při slavnostech města vyjmenují a pozvou na pódium desítky bezejmenných, ale jeho ne. Stojí vzadu v davu a sleduje tu slávu. S lehkým úsměvem. Myslíte ale taky na všechny ty, kteří nedostali šanci. Kteří se vůbec nenarodili, nebo zemřeli až příliš brzy na to, aby mohli změnit nebo posunout svět, aby tu po sobě zanechali jasnou barevnou šmouhu vlastních činů. Na to, aby třeba „jenom“ měli děti. Najednou myslíte na vlastní budoucí děti a na to, jak je budete učit žít a je vám z toho zvláštně krásně. Hlavou vám toho běží, až vám jde od pusy pěna. Pak si uvědomíte… ano, je to zubní pasta, už si čistíte zuby. Čas nečeká. Češete se a v hlavě vám teď krouží ti, co svou velkou šanci promarnili, odložili cestu za snem a plnohodnotnějším životem na jindy. Ale ono jindy jen tak samo nepřijde.

Vracíte se k sobě a k tomu, jak jste se včera rozhodli žít naplno. O tom by měl být svět. Žít a nevzdávat se. Když už slušně oblečení vycházíte z domovních dveří, máte v kapse saka schovanou krabičku pastelek pro štěstí, o přestávce na oběd s nimi třeba nakreslíte slona a veverku, jak si hrají v podzimním listí, pak k nim připíšete krátký příběh nebo pohádku a… a budete se snažit změnit svět k lepšímu. A věřit. Aspoň trochu. A usmát lidi. Má to cenu.

Reklamy

~ od banánové pyré on Únor 14, 2012.

9 komentářů to “Lidská hygiena”

  1. Pyré! |Mám to od tebe v počítači, už dlouho, a zrovna dneska ráno jsem si to znovu četla! Až mě to děsí, taková náhoda…

  2. Milá slečno Kim,
    na Vaše mládí, které odhaduji na 20-25 let, mluvíte jak zralá žena ve věku nad 40 a to se cení, duchovně jste přerostla svoji generaci nejméně o jeden stupeň.
    Jsem rád, že si mohu, díky Vám, opravit názor na dnešní mládež. Úplně mě ubíjí přestava, že blondýnky jsou v převážné většině takové, jak je paroduje komička (jméno si nepamatuju) pod titulem „blbá blondýna“.
    Díky za tento článek…

  3. :-* To je boží.

  4. Něco takového jsem si zrovna teď potřebovala přečíst. A ani mě nenapadlo, že se takhle trefíš a ještě o kousek víc.

  5. Usmála jsi mě. Jako už mnohokrát. Dík za Tebe, pyré.

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: