To byla jednou…


Once upon a time there lived a girl with eyes as brown as bar of a dark chocolate, with hair again so brown that she could be mistaken for a chocolate princess very easily and with her mind so colourful that she was not even able to concentrate on the importance of being a proper girl… She was just dancing with obstacles of the everyday life, playing hide and seek with her not so real mature self and above all, she was living in the moment of her own story…

Kdysi kdesi žila tato dívka s hlavou plnou myšlének. Některé z nich byly klidné a mírné, vedly nenáročný život kdesi u kraje vědění, vlastně se jen tak placatily u břehů někdy hlubokého a jindy plytkého jezera poznání. Jiné ty myšlénky byly divoké jako stádo horských oveček, když do nich střelí. Tyhle myšlénky zmateně poletovaly a měly v sobě něco strachu, samoty, nejistot, smutku a hlavně spoustu zmatků vyvěrajících z toho světa a dalších podobně zmateně poletujích myšlének všech těch bloudících lidí kolem. Pak jste tam u ní ale mohli samozřejmě potkat také myšlénky jemně vířící při samé propasti nevědomí, švitořily a jakoby tančily, to byly city, na které občas došlo a které to té její holčičkovské existenci tak trochu komplikovaly, přesto se snažila být statečná. Když to bylo s myšlénkama moc těžké, zhluboka mrkala. Asi si umíte představit, jak to vypadá takto zhluboka mrkat. Ale někdy to na smutky a city či po-city pomáhá. A myšlenek tam byla ale samozřejmě ještě celá spousta dalších. Různých tvarů a velikostí, časových přesahů. Některé barevné jako listí na podzim, jiné svěže zelenkavé jako ranní skácelovský anděl, další žhavé jako letní slunko, pak také myšlenky modravé nebo strakaté jako kropenaté slepice. Sama ta naše dívka, co jednou někdy někde nějak byla, ani nevěděla, co se jí v těch myšlenkách všechno dokáže schovat. Někdy se jich, musím jako vševědoucí vypravěč řící, možný i trochu bála. Některé myšlenky stavící si hnízda vysoko v hustých větvích stromů vnitřního já dokázaly být znepokojivé a jejich hlasy zněly vždycky zastřeně, ale přesto až příliš jasně. A tak si radši, jak tak chodila po světě, broukala písničky a hrála si se slovy, aby ty její švihlé a ztřeštěné nebo naopak stinné a ponuté, temnější lidské myšlénky nevzbuzovaly podezření, popřípadě paniku.

Myšlenky tak schovávala do slov, z nichž mohly promlouvat mnohem neškodněji než přímo z dívčiných úst. A slova pak balila do různobarevných papírků a krtčích kabátků, ty měla hned dva do páru, nebo také do oblíbených banánových kožichů. A někdy do těch slov foukala jen tak, aby se rozplynuly a už nikdy nebyly. Slova totiž nejsou všecko. Ale krásně se s nimi hraje, nejen na schovávanou.

Myšlenky se dají uvázat do kytice pro každou příležitost.

Slova můžeme zabalit jako cucavé bonbony.

Lásku jsme schopni tesat do kamene.

A lidi máme, aby nám i jim bylo líp.

To napsala a zakreslila, obarvila pastelkama a zhluboka nad tím zamrkala. Ladnou myšlenkovou odbočkou přešla k ideji spánku a vzpomněla si, že by měla být chvíli hodná a uvědomělá, že by měla být pilná a vážná dáma. A vrátila se k jeseterům, esejím, andělům a jiným bájným stvořením stvořených jak jinak než myšlenkou a slovem.

Advertisements

~ od banánové pyré on Červen 14, 2012.

3 komentáře to “To byla jednou…”

  1. Já bych něco řekla, ale vlastně bych opakovala, co jsem napsala posledně na Bludičku. Jsi zase krásně barevné, Pyré. A ne tak, jako moje záda. Hezky a vnitřně a metafórovatě. 🙂

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: