Čekání


Kdy jste naposledy na něco čekali? Nejsem sázkář, sázeč, ani sazenička, ale vsadím se s Vámi o co chcete, že každý z Vás jistě něco či na něco čeká minimálně pětkrát denně. A to opravdu přinejmenším! Náš život je totiž naplněn, přeplněn a žit samým čekáním. Na nejrůznější věci nebo osoby, na těch nejpodivnějších místech, kde to někdy není ale vůbec hezké pobytí, s těmi nejroztodivnějšími pocity a zmatky, jaké nás vůbec mohou přepadnout. Protože čekáme-li, jsme nesví, nevíme, doufáme, věříme.. a taky se často dost bojíme. Čekáme-li, žijeme.

Jen si to vemte. Vždyť to začíná už v noci, nebo brzo ráno. Spíme a v nevědomí čekáme, až nám zazvoní budík. Nebo se probudíme dřív než on a čekáme, až bude čas vstanout a stresujeme se tím ubíhajícím časem, v němž už ani oka nezamhouříme. Vstaneme. Promneme oči a vyšťouráme z nich  zbytky Sandmanova prášku snů. Čekáme, že si vzpomeneme na to, co se nám v noci honilo hlavou a kudy všude jsme se v té říši snů honili my, ale všechno je pryč, většinou prostě nejsme schopni dát celý ten snový příběh nějak dohromady, zůstanou střípky pocitů. Tak čekáme, že se třeba ten sen bude ještě někdy opakovat, nebo si na něj vzpomeneme časem..

Sejdeme schody, projdeme chodbou, koupelna je obsazená, záchod také. Čekáme. Čekáte také, až se uvaří voda v konvici, až se Vám vyluhuje čaj, až bude dost studený, aby se dal pít. Čekáte na manžela, manželku, přítelkynim či přítele, až se taky dopřipraví, až dojí, umyje si zuby, učeše se, oblékne, zašněruje si boty. Čekáte, že Vám dá milou pusu na rozloučenou a krásně se na Vás usměje, protože přesně tohle potřebujete. Ale někdy čekáte zbytečně. A on/a možná taky, protože od Vás čeká přesně to samé. Mnoho z nás pak čeká na autobus, vlak nebo tramvaj. Čekáme taky, snad pokaždé, že si sedneme, ale ne vždy se nám dostane tohoto privilegia. Také čekáme, že cesta proběhne v pořádku, bez větších problému a zdržení – jaké je však naše překvapení, když pak čekáme vlivem dopravní zácpy v nepříjemné koloně. A čekáme a čekáme, že se to brzy uvolní a ze samého čekání se nám už dělají mžitky před očima.

V práci nebo ve škole pak čekáte na přestávku, polední pauzu, až Vás vyzkouší nebo radši teda jako nevyzkouší z chemie, čekáte, na něco zajímavého, ale ono nic zajímavého nepřichází. Tak tedy čekáte, až zazvoní, bude padla, až prostě budete moct jít zase domů. Jistě se ale velmi načekáte i než se tam dostanete. V obchodech jsou fronty, lidé se mácají a Vy čekáte a čekáte – u pokladen, na přechodech, na úřadech. Kdekoli, kde se dá čekat, a čekat se dá opravdu všude.

Ale pak jste konečně doma, kde ovšem opět čekáte – až bude hotová večeře, až začně Váš oblíbený seriál, nebo televizní noviny, čekáte, až se Vám bude chtít začít učit, nebo čekáte, že Vaše děti nebudou tentokrát zlobit, čekáte, že Váš večer bude klidný, a on není. Čekáte, že přijde romantika, ale nějak to nejde, čekáte vzplanutí, ale partner má špatnou náladu, nebo usne. Čekáte třicet komentářů na fb, ale nikdo si Vás nevšímá. A další den je pryč. A večer pak po celém tom dni čekání čekáte na to, až usnete. A někdy se načekáte, protože usínání není jen tak.

A co teprve, máte-li mezi tím usínáním další věci k přemýšlení, nebo nějaké další čekání. Vzpomenete si na čekání u doktora, kde jste strávili půl dopoledne a vyslechli si tolik lidských příběhů, že jediné, co Vás teď napadá o životě je, že je čekáním na všechny ty nemoci, kterým se snad nedá vyhnout. Pak ale začnete věřit, že dá a čekat, že Vy budete jiný. Přehráváte si všechna čekání na výsledky vyšetření, na kterých jste kdy byli a říkáte si, že snad nebude nikdy hůř, čekáte, že všechno bude v pořádku. A pak si vzpomenete na všechno to špatné, co se děje, na všechno to, čemu nerozumíte, co vůbec nečekáte, protože se to čekat nedá.

Čekáte na smsku na dobrou noc nebo na dobré ráno nebo krásný den nebo vyznání lásky, protože Vy je posílate prakticky neustále, neboť víte, jak jsou důležité. A čekáte, i když neposíláte, protože čekání a očekávání Vám dává naději. A chcete být zahlceni láskou a krásnými slovy. A nechcete být sami. Protože čekat pořád jen sami, to je smutné čekání. Někdy čekáte jako na smilování, a pak si připadáte hrozně hloupě, když je to smilování dost jiného vyznění, než byste zrovna rádi. Čekáte, protože chcete. Ovšem je těžké naplnit očekávání lidská.

Čekáte na Godota, v tom všem, a on nepřichází, tak sedíte pod stromem a zapomínáte na ten úděl. Jen čekáte. Na lásku, porozumění, rozhřešení, pohlazení po tváři. Nevímnaco. Co je láska? Vlaďka říká, že láska je něco, na co jsme hrozně dlouho čekali. (A tato citace neodpovídá citační normě, za což se omlouvám, ale odpovídá nenormě této čekací úvahy.) Mňága zpívá o frontě na štěstí, možná v ní všichni stojíme, spolu nebo vedle sebe, jen tak, držíme se za ruce, kolem ramen a věříme. A čekáme. Čekáme, tedy jsme. A když už starého pána ve frontě nebaví čekat, zničehožnic zastrkuje dámě stojící před ním ramínko podprsenky tak, aby nevykukovalo a aby dáma byla zase šik. Pán dámu nezná a dáma se nervózně oboří, pán se však omlouvá, že jí přece jen pomáhal. (Tento příběh použit s laskavým svolením Malé Tlapy, citační norma opět nedodržena). Tedy.. čekáme, tedy jsme. A někdy, někdy nám z toho samého života a čekání napadne dělat velmi podivné věci. Možná i horší než zastrkovat neznámé dámě ve frontě ramínko od podprsenky zpátky pod lem šatů. Inu, jsme to lidé.

Pořád a všude čekající a pořád a všude čekající na zázraky.

Advertisements

~ od banánové pyré on Červen 18, 2012.

10 komentářů to “Čekání”

  1. Já myslím, že čekání je dost často i těšení :-). Je to hezké a vystihující, čekáme furt a furt a na vše. Až něco.. musí se žít teď.

  2. Jo, takhle už jsem taky hodněkrát přemýšlela. Že je život jedno velké čekání. Člověk pořád na něco čeká, pořád se na něco těší. A je to nevděčný tvor, protože když to přijde, neraduje se hned, ale třeba čeká na tu nejlepší část toho, na co se těšil… a tak dál, až je po tom. A tak se třeba člověk těší na pouť, a čeká na ni týdny a týdny, a když je na pouti, čeká, až bude na autodromu, a když je na něm, čeká, ale za další zatáčkou bude moct narazit do autíčka toho druhého, s kým na té pouti je… pořád se čeká. I v tom nejlepším se čeká. Tak.

  3. Tak nějak si představuju Tři sestry od Čechova. Bojím se si je přečíst, abych se tam nepoznala. Já nechci čekat! Tak vlastně začíná Veronika se rozhodla zemřít…

    • Tak nečekej, má milá, nečekej hlavně na něco, na co čekat nemusíš… 🙂 Moje maminka má taky dvě sestry, to asi víš, no a vždycky jak jsou všecky spolu, tak si z nich taťka dělá srandu, že jsou jako z Čechova..

  4. Waiting for you since early morn, waiting for you from dusk till dawn, I’m waiting for you to come back home – you left me and you locked the doors.

    Wish I was going with you, wish I was going too.

    Waiting for you to pick up the phone, waiting for you to pick up the God damn phone, waiting for you to pick up the phone, pick up the phone, pick up, pick up, pick up the phone, pick up the phone, hell – but no!

    Wish I was going with you, wish I was going too.

    Wish I was going!

    • když ono to zní tak naléhavě. a nostalgicky. a vůbec. ale jestli je to jen tematicky spojené, tak je to jen tematicky spojené a vše je v pořádku a já zase mám tady svoje nadinterpretace, protože už jsem taková.

  5. Na co nemusím čekat? 🙂

  6. Tvoje poslední věta je velmi pravdivá.

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: