Pohádky pro dospělé


Na začátku roku jsem objevila literární soutěž, jejímž tématem byly „pohádky pro dospělé“.

Když se nad tím zamyslíte, je vlastně těžké říct, co pohádky pro dospělé jsou. Jen definovat samotné pohádky může být náročné, navíc, nikde není psáno, že pohádky jsou jen pro děti. A historie pohádek jako žánru je toho důkazem. Dnešním dětem by se po těch původních příbězích označovaných za pohádky ježily vlasy i kůže na těle hrůzou. Inu, časy se mění, jak o tom zpívají americký bard i česká zpěvačka. Časy se mění každým dnem. Svůj pohádkový příběh jsem tehdy začátkem roku postavila na dekonstrukci klasické pohádky. Vdechla postavám více života, dala jim vlastní vůli, zmínila jejich problémy a našla v nich touhy, onu hloubku a nesnesitelnou lehkost bytí, s nímž se obyčejní lidé utkávají každý den. Tak trochu jsem je srazila na kolena. Moje pohádkové postavy pociťovaly nutnost a tíhu rozhodování, konce svých dobrých i špatných voleb, trnité cesty a rány osudu. Pohádkové štěstí a láska až navěky se v mém příběhu nekonaly. Hlavní postava vystoupila z pohádkového světa a spadla až na samé dno toho našeho (aspoň jsem si to tehdy myslela), přišla o všechno a nevěděla, co dál. Ale jedním si byla jistá. Podruhé by se rozhodla stejně. Všechno s sebou nese následky, často těžké. Přesto jsem se snažila, když už šlo o pohádku, dát jí dobrý konec, moje postava neztratila víru, neztratila sílu a naději. A tak se někde nad tím příběhem blýská na lepší časy. Sama jsem člověkem, který věří na lepší časy. Zoufale se snaží věřit.

Kdybych ale tuhle pohádku pro dospělé psala dnes, o více než půl roku později a o mnoho života starší, byla by úplně jiná. Frázi „pohádka pro dospělé“ nevnímám jako dřív. Můžete za ni v podstatě označit jakýkoli příběh pro nedětské čtenáře. Co si tak obhájíte, to pod ten zaštiťující termín schováte. A když se nad tím dneska zamýšlím, čím dál tím víc z toho vystupuje přívlastek „pro dospělé“, a po posledních měsících vím, že tohle spojení s sebou v reálném životě nese spíš beznaděj než naději. A jako pohádky pro dospělé vnímám to všechno, co se děje kolem nás. Ať už jde o stav státu nebo zdraví blízkého člověka. Skoro se zdá, že v pohádkách pro dospělé, v těch opravdických, je naděje často přežitkem. Jsou to pohádky, které vůbec nejsou pohádkami, podobně jako tomu bylo u těch starých příběhů. Pohádky, co v sobě nemají světlé a nadějné vyhlídky – pohádky, kterým nechcete věřit. Nevěřit je někdy snadnější. Za poslední rok se v mém okolí těchhle prapodivných pohádek sesypala celá náruč. A ty příběhy pokřivily úsměvy, pohledy, svět, a to, jak jsem ho začala vnímat i já. Pohádky pro dospělé jsou pro mě ode dneška ty příběhy, ve kterých si lidi, navzájem lžou, podvádějí a ubližují si, krvavě a bolestně na těch nejcitlivějších místech duše. Jsou to příběhy, ve kterých se hroutí vlády a kradou se miliony. Takové, v nichž se nikdo nebojí vytáhnout ty nejšpinavější a nejsprostší zbraně. Jsou to pohádky, ve kterých ti dobří a hodní hrdinové v noci nespí a celé dny nejí, a když se snaží se svojí bolestí bojovat, nějak se jí postavit a pochopit, jen pro klid vlastní drásané duše, ještě víc jim to ublíží a potácejí se ve stavech ne nepodobným naprostému zhroucení a šílenství; příběhy, ve kterých lidé silní, nenahraditelní a dávající smysl bytí, umírají po dlouhém trápení na nemocničním lůžku, aniž by se mohli dočkat svého dobrého konce. Jsou to příběhy, ve kterých lidé ztrácejí víru, v nichž jsou sice odhodlaní a snaží se nepadnout v boji, ale nemají na to, aby zvládali všechno a aby jim síly nedocházely, když už je nemají odkud brát. Pohádky pro dospělé často končí neštěstím, smrtí, rozbitým manželstvím a pokaždé polámáním ducha, končí rozbitím lidí. Nebo trápením, ze kterého se už nedá vyléčit. Končí nenávistí, životem na ulici, nebo nevyléčitelnou chorobou, samotou, nekonečným strachem. Jsou plné toho, že „s lidma je to těžký“ a že dneska se spíš věci nějak udělají, než aby se řešily. Pohádky pro dospělé jsou plné toho, že láska a lidskost neexistují, protože už nikomu nestojí za to, aby za ně bojoval. Obávám se, že pohádky pro dospělé jsou ty, co nemají dobré konce, ty, s nimiž se odmítáme smířit, takové, co v nás něco zlomí. Pohádky pro dospělé jsou svět, ve kterém žijeme a kterému někdy dochází naděje. A my se zuby nehty snažíme tyhle pohádky převyprávět…

Advertisements

~ od banánové pyré on Říjen 10, 2013.

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: