Dlouho nebylo


Dlouho nebylo psáno. A dlouho nebylo psáno proto, že se toho moc stalo.

Rok 2013 bych vlastně nejradši zakázala, vyškrtla z análů a nechala ho za to, jak moc si dovolil, sedět na hanbě. V návaznosti na avizovaný konec světa v loňském roce se snad i jedná o dlouho připravovanou mayskou pomstu. Ale toto vysvětlení mě nikterak neuklidňuje. Navíc se jednalo o kýčovitý vtip pro skupinu lidí ochotného smíchu, ach. Když se toho kolem vás děje moc a je těžké s tím moc každé ráno  vstávat a snažit se být milý a veselý člověk s klidnou duší, zatímco naopak čekáte, co se kde zase nadobro pokazí, je to těžké. A tak se nepsalo. A dlouho nebylo pyré tady, protože dlouho bylo, a pořád je, pyré čili drť tam uvnitř v člověku, co píše tyto zmatené řádky.

Možná to znáte, když se toho moc děje, a máte to všecko moc pořád v hlavě, zvlášť, je-li to moc „moc těžké moc“, chcete to ze sebe vykřičet, ale myšlenky a pocity sebou šijou a lítají ve vás tak zběsile, že to prostě nejde. Že si prostě musíte všecko to moc nést v sobě, nechat ho tam spát nebo bolet, skákat a bušit do zdí těla, a pustit ho, až samo bude chtít, až vy budete schopní nechat něco z toho moc proniknout ven. Tak nechávám proniknout. Drobky.

Hlava prý člověka bolí, bez zjevného důvodu, když má starosti. Tak mám možná starosti, protože mě pořád bolí hlava a pořád mě něco tíží. Možná z toho všeho moc. Ale když se mě lidi ptají, říkám, že se mám dobře. Asi proto, že se vlastně nemám špatně. Asi proto, že to moc, co se stalo mně samotné, je zanedbatelné, nepodstatné, malicherné, hloupé oproti tomu moc, co se děje všem těm dobrým a milým a nenahraditelným kolem mě. A já jim nemůžu nijak pomoct.  Můžu je usmát, ale ne vyléčit. Můžu je pohladit, ale ne zacelit stále se otevírající rány. Můžu utěšit, ne však zachránit. A můžu milovat, ne však zapomínat. Můžu být blízko a můžu se snažit snímat tu tíhu, ale to nestačí. Jak by mohlo. Taky neumím, asi, být sobecká. Kdyby se mi to dařilo, ušetřila bych se spousty spoust toho moc, protože bych vždycky myslela spíš na sebe a svoje blaho a nebyl by zde tak velký prostor k přemýšlení o tom moc, co sužuje ostatní. Asi jsou pro mě ostatní moc důležití. Asi to bude souviset s tím, že žádný člověk není ostrov, i když se to, abychom ostrovy byli, samo často nakrásně snažíme v bláhové naději, že nám bude líp a něčím si pomůžeme. Jak pitomé, že? Ech.

Dlouho nebylo a teď je z toho toto. Svištící myšlenky, v nichž je toho tolik, že se to nedá ani pořádně chytit do ruky a zapsat do písmenek, je těžké psát o niternostech niterně, vznikají z toho klišé. Dlouho nebylo, ale teď je pyré tak pěkně rozmačkané ostrou vidličkou roku 2013, že už kvůli všemu tomu moc, co pomalu po drobcích vychází ven, nejspíš dlouho bude… čili drť.

Advertisements

~ od banánové pyré on Listopad 10, 2013.

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: