Nic


Otevřela okno a vykoukla ven. Nic. Ticho. A přitom se jí zdálo, jako by ji někdo volal. Když se vykláněla z okna, nekonečně dlouhé vlasy jí padaly do obličeje. Až děsivý výjev. Z ulice by se mohlo zdát, že nahoře se z bytu vyklání chlupaté monstrum o dvou hubených bílých rukách, na stříhání moc nebyla a několik pramenů měla po posledních měsících alternativního života dokonce spletených v hrubé dredy. Vlasy ale byly opravdu to poslední, co by ji mělo trápit. Když do nich chytne vši, ostříhá se dohola. Ode zdi ke zdi a nahoru dolu, proč ne. Zalezla zase zpátky. Zatáhla roletu. Ne. Asi ji nikdo nevolal. Ani svět. Ani kamarádi. Ani divočina. Ani život, od kterého se jí poslední dobou dařilo držet si odstup. Zalezla zase zpátky. Do zšeřelého pokoje. Na stolku se povalovaly rozečtené básně od Charlese Bukowského. Prasák, řekla si, když sjela pohledem po změklé vazbě, ale stejně je to machr, a usmála se. Kdyby kouřila, zapálila by si cigaretu a koukala na obláček kouře stoupající místností. Ale nekouří. Znuděně odfkla. Ztěžka dopadla na postel. A zase to přišlo. Ta tíha. Tíha bytí. A ona nevěděla, kam s ní, tak se schovala pod deku. Jako by to mělo pomoct. Jako by tam bylo bezpečno.

Advertisements

~ od banánové pyré on Červen 11, 2014.

Jedna odpověď to “Nic”

  1. Pod dekou je vždycky bezpečno, to ví každé malé dítě!

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: