Jak se má holčička?


Byla už za ty roky docela zaprášená, přestože ji pravidelně otírali, spočinula na ni nejedna ruka, nejedna prachovka, rozstříklo se o ni mnoho kapek leštěnky. Nešlo ale ani tak o prach, ten se smyje lehce, jako o spíš o tiché nánosy času, které se skoro nepostřehnutelně usazovaly v jejích koutcích.

 

Moře šumělo a šustilo. Když jste si lehli na zem a zavřeli oči, praskal vám kolem uší jemný písek, a voda zurčela a žila, hlasy lidí se slévaly ve štěbetavé bublání. Klokotání světa. Všecky zvuky slité v jeden organický tok. A taky teplo. Bylo léto. Červenec. Horký, ale příjemný. U moře to teplo nikdy tolik nepálí. A děti už vůbec ne. Děti totiž nepálí nikdy nic. Možná tak akorát sedět na jednom místě a nemoct nic pořádného dělat.

Oči doširoka otevřené. Možná i proto, že je otevřela tak rychle, když se snažila všechny ty zvuky uchopit taky očima. Sedla si a zamrkala. Písek pod nohama byl horký, hřál ji. Nemotorně se postavila a baculatýma ručkama ho setřásla z drobných kolen, přičemž si jím poprášila skoro celé nohy.

Sundala si dětský šátek se sluníčky (těmi sedmitečnými), který jí maminka uvázala kolem hlavy, aby nedostala úžeh. Prstýnky kudrnatých vlasů se zavlnily v letním vánku, když se vydala směrem k líně se pohupující hladině, vlnkovaté vodě toho nekonečného moře. Fascinovalo ji. Bylo jako živé. Pořád stejné. Pořád jiné.

Je tak veliké. Je modré. Anebo je zelené? Je dlouhé. Hrozně moc dlouhé, vůbec se mi nelíbí, že nevidím na konec. Co tam asi je? Víc vody. Víc zelené. Anebo už je tam na konci úplně černé. Od všech těch lidí, co se v něm vykoupou. A někdy vyčůrají a vykakají. Zasmála se tomu. Bylo to srandovní. Úplně moc. Kouknout třeba tam na toho starého pána ve žlutých trenkách s červenou kapsičkou na zadku, co se procházel po kolena ve vlnách, a představit si, že pokaždé, když zajde hloub do vody, trošku si tam učurkne. A pak dělá jakože nic. Prochází se dál.  Malé tajemství, o kterém ví jenom on a ta nekonečná studená vodní hladina. Přišlo jí to prostě hrozně srandovní. Na pláží byla spousta lidí. Rodiče už ale chvilku neviděla. Měla ji hlídat sestra, ale ta usnula s knížkou přehozenou přes hlavu místo klobouku. Asi. Anebo jí prostě spadla z ruky. Je blbá, řekla si při pohledu na sestru, které zpoza knížky vykukovala jen od sluníčka rudá brada. A stejně se spálí, protože se nenamazala, navíc spí tak tvrdě, až chrápe, řekla si.

Rozhlídla se, jestli neuvidí rodiče. Zdálo se jí, že už jsou pryč docela dlouho. Kam vůbec šli? Hned se vrátíme, a už jsou pryč skoro půl dne. (Ve skutečnosti to nebylo víc než dvacet minut, ale dětem ubíhá čas docela jinak. Jiným tempem. V jiných vlnách.) Všimla si jich v dálce. Procházeli se v horkém písku, kotníky jim smáčely a zase odmáčely vlny… Vypadali šťastně. Drželi se za ruce. Smáli se. Jestli doopravdy byli tak veselé, to už by asi vydalo na úplně jiné vypravování. Ale vlastně… byli. Tehdy ještě byli doopravdy šťastní.

Vydala se dál po pláži. Minula osušku starého pána ve žlutých trenkách, ležela na ní stará dáma v koupací čepici, pes teriér, maličký, a dvě plechovky piva. Hm. Nic moc. Zhodnotila několik hradů z písku, velmi sofistikovaných, u jednoho si na chvilku odpočinula a prstem se mu prošlu po nádvoří, a taky se jakoby na koni projela podhradím. Všechny děti odpočívaly pod slunečníky, nebo si hráli s rodiči karty. Pár jich cucalo nanuky, které se jim ale stejně v tom horku roztékaly po opálených bříškách. Všimla si potetovaného mladíka a holohlavé dámy se silnými brýlemi. Viděla racky, jak si povídaji o tom, co asi zažili na moři. Procházela pláží a nasávala ji do sebe.

Zastavila se u zajímavé paní. Fialové vlasy jí zplihle ležely rozhozené na dece jako trsy nějakých cizokrajných trav, i když možná ne trav, kroutily se jako malí hádci, a když se holčička nad paní naklonila skutečně blízko, měla dojem, že to malí hádci doopravdy jsou. Zůstala stát s otevřenou pusou. Malí fialoví syčící hádci s černýma korálkovýma očima. Prohlížela si je, ani nemrkala. Ticho její chvíle protrhlo ženino zděšení, když otevřela oči a pár centimetrů od ní se skláněla okamžikem paralyzovaná, zamyšlená holčička. Hádci zmizeli. Žena se zasmála. Holčička zamrkala. Moře zašumělo hlasitěji. Přišla vlna, která ženě i holčičce smočila bosé nohy. Bylo zvláštní, že přišlo, protože tak daleko od břehu vlny přes den nikdy nedosáhnou.  Ale bylo to tak. Skoro jako by zasáhla, aby smetla ze světa něco málo z toho, co by nemělo být vidět.

„Proč máte takové vlasy?“ zeptala se holčička bojovně a očekávala ženinu stejně bojovnou odpověď, děti jsou připraveny na vše. Alespoň do jistého věku.

„A proč tě to zajímá? Taky bys ráda takové?“ odvětila žena a na tváři se jí v tu chvíli objevil úsměv, který holčičku možná trochu vyděsil.

„Máte v nich hady. Viděla jsem je. Hýbali se. Tancovali. Hrozně pomalu…“ pokračovala holčička směrem k ženě, které teď ležela s rukou v bok, nakloněná směrem k dívence a prostupovala ji pohledem, a malými prstíky ukazovala, jak se ti hádci ještě před malou chvilkou kroutili a svíjeli jeden přes druhého.

„Hloupost,“ zasmála se možná až příliš pronikavě ta podivná žena a stáhla si fialovou kštici hustých vlasů do možná až příliš pevného drdolu, „jak bych mohla mít v hlavě hady, nevíš, maličká?“ mrkla na ni a v očích se jí něco korálkově zalesklo.

„No, vím, že tamhleten pán třeba má v plavkách načůráno, že holčička, co spí tam u těch velkých kamenů má na levé ruce jenom pět prstů, že některé ryby, co plavou v moři, už nedýchají, že tamten krab teda rozhodně není normální krab, protože takhle krabi prostě nevypadají…. Všímám si věcí, koukám na ně, vidím je. Ne že ne. A vím, co jsem viděla.“ Stála. Už se vůbec nebála a nebyla zaskočená. „A vy máte v hlavě malé hady. Proč?“ Děti umí být také velmi přímé. Děti chtějí odpovědi.

Žena se přestala usmívat. Zvedla se z deky a přitáhla se blíž k holčičce tak, aby ji hleděla přímo do očí. Nebyl v nich strach. Jenom pravda. Velká zvídavost. A moře. Natočila jí hlavu směrem k němu: „A co vidíš támhle?“

Odněkud zdálky se ozývalo volání rodičů, ale holčička už ho neslyšela. Spousta hlav se za ním otočila, ale ona už vnímala jenom jediné. Moře, které se před ní začalo rozestupovat. Moře. Modré. Zelené. Dlouhé. Hluboké. Vysoké. Nekonečné. Upřela pohled tam, kam jí žena ukázala a, nechápala, jak to mohla předtím nevidět. Moře hrálo barvami, vystupovali z něho lidé. Jiní než ti, kolem kterých před chvílí procházela a které pozorovala celý den na pláži. Podivní jiní lidé. I když.. nejspíš to nebyli lidé. Možná stíny lidí. Kousky lidí z dávných časů. Holčička by si tak nejspíš myslela, že jsou to duchové, ale veřit na duchy se odnaučila už ve čtyřech letech. Vystupovali z moře v nafialovělém oparu, kolem hlav a na ramenou jim tancovali malí útlí hádci s korálkovýma očima. Neviděla je na dálku tak zřetelně, ale bylo jasné, že jsou to oni. Stejní, jací se, už zase, začali stáčet kolem krku té zvláštní ženy s fialovými vlasy tam, kde jí z drdolu sjelo pár neposedných jemných pramenů.

Najednou jí bylo jasné, odkud se bere všechno to šumění. Zurčení. Všechny ty zvuky moře. Není to jenom voda. Holčička začala přemýšlet o tom, co vlastně je a co není voda a kolik z toho, co obvykle vidí, je skutečně tím, co tam je. Neviděla. Neslyšela. Pomalu se vydala směrem k moři, tomu tajemnému a barevnému, protože ho chtěla prozkoumat. A chtěla se znovu podívat na ty hádky, doopravdy si je prohlédnout. Sáhnout si na ni. Popovídat si.

„Co vidíš?“ Zapomněla na ženu, ale ta se teď znovu ozvala. Holčička se ohlédla. Temná kůže. Hádci. Korálkové oči. Smutek. „Vidím smutek. Vidím moře. Vidím barvy. Nerozumím jim…“ Žena vzala holčičku za ruku. Dívenka cítila a slyšela ševelení hádků v tom až příliš pevném drdolu. „Musíme jít. Neboj se.“ Dívenka na ženu pohlédla a opravdu se v tu chvíli vůbec nebála. Zato byla hrozně zvědavá, chtěla vidět víc. Chtěla vědět všechno. Moře jim šlo naproti. Zvláštní bytosti zpívaly píseň beze slov. Smutnou táhlou melodii starou jako svět. Zpívaly šumění moře. Dlouhého a nekonečného. Nejdřív smočily vlny holčičce kotníky, pak už i lýtka, za chvilku měla vody po kolena, po pás, po krk… ani se nenadechla.. s očima doširoka otevřenýma pokračovala dál, až… se za ní zavřela hladina…

 

 

„Jo, jo viděl jsem ji… ještě před chvilkou tady chodila,“ popisoval muž ve žllutých plavkách. Ukazoval na místo v písku, kde si holčička hrála. Na kámen, na němž seděla, a trochu se začervenal, když si vzpomněl, jak vědoucně se na něj dívala, když si trošku upustil do vody no. „Musí to někde být, přece se nemohla vypařit!“

„Plavčík! Plavčík!“ křičel někdo daleko od nich, ale ani rodiče, ani muž ho v tom šumení moře a lidí neslyšeli. „Malá holka! Utopila se! Prostě šla do vody!“ Plavčík přiběhl, jak nejrychleji to šlo. Lidi, kteří ten výjev, malou dívenku kráčející vodou, viděli, se nejdřív usmívali, že si jde hrát, pak lehce znepokojili, nakonec vydechli v šoku a běželi pro ni. Nebyla tam. Nebyla nikde. Nebyla v okruhu několika kilometrů od pláže, na zemi ani na moři. Nebyla ani na mořském dně. Prostě najednou nebyla. Jen moře šumělo něco o tom, jak se za ní zavřela hladina.

Nikdy ji nepřestali hledat. A nikdy ji nenašli. Uběhla spousta vody, ušlapalo se mnoho písku na té jedné nešťastné i na ostatních plážích. Starší sestra si to kladla za vinu. Už nikdy nepřečetla jedinou knihu, uzavřela se do sebe. Často hleděla z okna. Často měla pocit, že vidí něco opravdu zvláštního. Často si ale také připadala jako blázen. Z dovolené na pláži zůstala na památku fotka, na které se malá holčička šťastně usmívá do objektivu, její poslední fotka pořízená toho prokletého dne, jak mu všichni říkali.

I z toho starého obrázku je slyšet zvláštní šumění moře, které, když se podíváte na tu fotku opravdu dobře a zblízka, vypadá, jako by se v něm hýbaly tisíce malých hádků. Když ale z rámečku setřete prach, je zase všechno v pořádku, zahledíte se do té zvídavé dětské tváře a musíte se sami sebe v slzách zeptat, jak se asi má…

 

Advertisements

~ od banánové pyré on Prosinec 17, 2015.

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: