Co stačí lidem ke štěstí


Probudil se v 6.40. Ostatně jako každý den. Tak to měl naučené. Tak je to pro něj nejlepší. Tak to přece funguje. Místo vedle něj bylo prázdné. Už vstala. Budí se vždycky dřív než on. Nějakou dobu už chodila po bytě a chystala se na den v práci. Když zaslechla, že se v ložnici něco pohnulo, šla mu dát dobré ráno. Mžouravě vzhlédl a cosi neurčitě zamručel. Během další pětiminutovky, kdy spolu byli v koupelně zabručel ještě několikrát. Slova! Křičelo to uvnitř ní tak moc, že by až chtěla být hysterická a mrsknout zubním kartáčkem o velké zrcadlo nad umyvadlem. Lidi přece potřebují slova. Ve dveřích si dali pusu a popřáli si hezký den. Ostatně jako každý den.

=======

„Miluju Tě nejvíc na světě, umřela bych pro Tebe, jsi moje všecko. Navždycky!“ Dokončila větu vykřičníkem a přidala komentář pod fotografii na FB. Na obrázku byli k vidění dva mladí lidé, kteří se s velkou vehemencí pokoušeli vycucnout jeden druhému mozek ústy. Nebo tak něco. Dva vášnivě se líbající mladí lidé. Do dalšího komentáře přidala ještě pět srdíček a několik líbacích smajlíků. Okamžitě přišla odpověď v podobě tklivého: „Jsi moje největší láska, život bez tebe by neměl smysl, miluju tě miluju tě miluju tě moc!“ Dívka si zavýskla. Dala lajk. Přetřela si rty leskem s příchutí lesní vášeň a jala se pokračovat ve vyznávání lásky pod fotografií. Byla zamilovaná. Totálně. Bezhlavě. Navždycky. A kamarádi ji v té lásce utvrzovali také tím, že fotka si už vydobyla přízeň 150 líbí se mi. Jasná láska. Navždycky. V tu chvíli bylo zcela bezpředmětné, že se s daným hochem už asi třikrát rozešli. Že i ona sama ho už dvakrát podváděla. Že za dva roky odmaturují a stejně bude všemu konec. Pokud spolu za ty dva roky vůbec ještě budou žeano. Že je jim prostě teprve šestnáct a nic není pomíjivější než komentování na FB.

========

Na kuchyňské lince stály dva velké hrnky a v nich se tiše luhovaly dva ovocné čaje. Byt byl malý, ale stačil tak akorát, aby pojmul dvě velké staré knihovny plné knih, čtyřicet fotoalb, za každý rok společného života jedno velké, spoustu dobré hudby a dobré nálady. Akorát tak velký na jedno velké životní přátelství a spoustu lásky. Z pohledu těch dvou bylo vidět, že ks obě prostě patří, a to už i z té zažloutlé svatební fotografie mladé dívky s plachýma očima a tak trochu vyděšeného hocha v tmavém obleku. Ale to už bylo dávno. Jahodový čaj se luhoval na lince, Armstrong zpíval cosi o Blueberry Hill a v pokoji panoval klid. Muž seděl nad psacím stolem ve vedlejším pokoji a s lupou v ruce se probíral starými čísly Lidových novin. Žena stála u okna a dívala se ven, jak pomaloučku, polehoučku sněží. Drobné vločky se snášely k zemi. Nejradši by byla bývala vyšla ven a dívala se do nebe, sledovala, jak padají přímo na ni, do ní. Slabounce se usmívala. Zavřela oči.

Reklamy

~ od banánové pyré on Březen 12, 2016.

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: