Rozcházení


„And I didn’t understand
When you reached down to take my hand

And if you have something to say
You’d better say it now“ (The Frames)

Myslíte si, že když se jednou s někým sejdete, když si sednete, začnete se držet za ruce, držet se při sobě a jeden druhého, tak už je to jasňačka a nic vás nerozdělí? A co když si ale sednete jenom proto, že jste si zrovna v tu jednu chvíli, v ten daný důležitý okamžik alfa, sedli zrovna na tu jednu lavičku, kde bylo místo a jedli jste ten smutný párek v rohlíku, co vám pokecal celou sukni, no a ten kluk vedle měl zrovna tolik duchapřítomnosti, že nejenže udělal vtípek („Zajímavý vzor, takový pikantní!“), ale taky vás zachránil od trapného mlčení jednou dobře míněnou návštěvou veřejných záchodků a pozváním na kafe. A vy jste se do něj prostě zbláznila, stejně jako asi on do vás. A dál už chemie a kdovíco. Kdybyste se fakt snažili, může se vám tohle stávat několikrát denně. Setkání. Okamžik. Ten kluk může být ve skutečnosti totální trouba, který se v tom jednom šťastném okamžiku v omámení hormony úplně vyčerpal, ale vy v tom vidíte osud a lásku.. a je to konec. Protože pak nastávají ty jiné okamžiky, ty, ve kterých vám dojde, že si vlastně vůbec nerozumíte, že si nesednete, že je to všecko špatně. A nevíte, co cítíte nebo necítíte, jestli milujete nebo se jenom tak plácáte a litujete a trpíte. Jako Hus.

Co s takovým vztahem? Zachraňovat? To asi ne, když v něm vlastně není zachraňovat co. Nebo zachraňovat sebe? V ideálním případě se stane, že máte oba dostatek duchapřítomnosti na to, aby vám došlo, že ač to začalo moc hezky, už to hezké není a že vlastně hledáte někoho úplně jiného, než kdo to tenkrát vedle vás seděl na lavičce, tedy abyste se přátelsky rozešli a uzavřeli celou věc nějakou podobně veselou historkou, jako byla ta s pokecanou sukní. Můžete se třeba rituálně potřít marmeládou a vyválet se v mraveništi. A na věky dobrý. Pro dobrý vztah těch veselých historek, sdílení, ukradených úsměvů a touhy potřebujete trošku víc. Tak jdete a hledáte dál a spadnete do toho znova. Úplně jinak. A vlastně úplně stejně.

Ale co když pak.. Trpět jako Hus můžete i tehdy, když máte co zachraňovat, jenom už nevíte, JAK na to, protože se pořád nic moc nelepší a vy pořád trpíte a žijete něčím, co už tu dlouho nebylo. Buď oba, anebo jeden z vás. Co když jste pořád zamilovaní, a prostě to nejde? Děláte jeden pro druhého tak moc, jenže máte sami se sebou tolik, co na práci, že to nestačí. Milujete. Ano, opravdu vroucně a neumíte si jeden bez druhého ten svůj svět vůbec představit. A děsí vás, že tu třeba jednou ten váš člověk nebude. A když je vedle vás, usíná se vám líp, když se a vás usměje, něco ve vás, tam uvnitř, se usměje taky a najednou je všecko v pořádku. Nebo když ho dlouho nevidíte, to pak jenom stačí, aby takový milovaný člověk vstoupil do místnosti a jako by vás někdo najednou polil živou vodou… a jeho taky. Je to splynutí. Něco v tom, jak do sebe vidíme a jak jsme na sebe jako lidi napojení nebo co. Ale i o splynutí se musí dbát, musíme si ho hýčkat a nenechat ho jen tak plynout po proudu. To bychom ho taky mohli najednou nechat rozplynout…

Jeden by zrovna moc potřeboval slyšet něco hezkého, ale druhý mu to neřekne, protože ho to nenapadne, protože má prostě moc práce sám sebou, protože nemá náladu, protože se lituje, protože… BLBOSTĚ.

A dál? Bylo by moc krásné žít ve světě, kde se lidi domluví jen na základě myšlenky, kdy každý všechno hned pochopí, kdy se nám dostane přesně toho, co chceme, když to potřebujeme a chceme nejvíc, ale takový svět neobýváme, a dost možná by se nám taky brzo omrzel. Lidi spolu musí hlavně mluvit. Teď. Pak. Předtím. Ráno. Přes den. Večer. Před spaním. Někdy i během spaní, ale tady pozor, to může být nebezpečné, přece jen člověk až tak úplně neovládá svoje podvědomí a nevědomí a může vykecat i to, co sám neví a co ani neví, že ví nebo o čem ani neví, že tam někde dumá či nedumá. Každá  myšlenka se přece musí vyslovit, aby se o ní vědělo. Musí se jí dát barvy a tóny. Když ji necháme schovanou u sebe v hlavě a nikomu o ní neřekneme, nemusí se o ní nikdo dozvědět. A my se můžeme tak akorát trápit a litovat a… achjo.

Vytváření si domněnek o tom, že on přece má vědět, co já myslím, a že ona přece musí vědět, JAK jsem to myslel, když mě zná.. to nemá cenu. Protože to vlastně nikam nevede. Teda ano, vede, vede to k rozcházení. K rozcházení v tom, jak kdo co myslel. Protože interpretace sice má meze, to ano, ale docela volné, takže dva lidé si mohou stejnou situaci vyložit úplně jinak, vytvořit si domněnku o tom, jak to ten druhý myslel, no a úplně jednoduše se v té domněnce totálně minou, netrefí, rozejdou. A tak se nakrásně můžou rozcházet docela dlouho, i když se milují, i když je to rozcházení bolí.. i když se rozcházet vůbec nechtějí. Až se nakonec rozejdou úplně, protože v každém pomyslném rozcházení je hranice. Taková, za kterou když se dva dostanou, tak najednou zjistí, že už se spolu rozešli v tolika věcech a došli tak moc daleko od sebe, že už je vlastně nic moc nedrží spolu. A ze slovního a myšlenkového rozcházení udělají rozejití opravdické, dají si pusu na čelo, popřejou si hodně štěstí a jdou od sebe. To v lepším případě. V tom horším si vynadají, nehezky po sobě vyjedou, řeknou věci, které budou jednoho dne chtít vzít s lítostí zpátky.. a ve vzteku a smutku se prostě jednou provždy nechají. Na pokoji.

Když se ale vrátíme k tomu slovnímu rozcházení. K tomu nepochopení a ublížení v každodennosti. Jste slovně a myslí rozejití a ublížení a zadumaní a říkáte si, co se to děje a proč se to děje a jaktože jsme tak jiní a jaktože si vůbec nerozumíme, když se tolik milujeme a když jsme toho už tolik zvládli. A jaktože mě všichni lidi chápou víc než on/ona? A on/ona chudák sedí vedle vás, zavřený ve schránce svojí hlavy, schovaný za všemi zdmi, co si jich nashromáždil/a.. a přemýšlí úplně o tomtéž. Dva lidi, ve stejné situaci, přemýšlející úplně o tomtéž, ublížení z toho, že jim ten druhý nic neřekne, že jim nerozumí, že se s nima rozchází.. v myšlenkách. A ty jsou ale vlastně úplně stejné. Vztahy jsou na hlavu. A lidi jsou složití. Teda nejsou. Ale jak se do sebe zamotají, tak neví, jak z toho ven. Sami si nepomůžou a ostatním se bojí svěřit. Spletení jak gumoví hadi v sáčku. A je najednou hrozně těžké si vzpomenout na ty chvíle, kdy by jeden pro druhého dýchali. Protože teď jsou tu jiné chvíle že. Chvíle, kdy se přes slzy a ublížení a braní si věcí osobně zapomnělo na všecko to důležité. A nikdo už nevidí, jak si psali vzkazy na dlouhé cesty, jak pro sebe kreslili veselé obrázky, jak to bylo doopravdy těžké, když se měli rozejít a nějakou dobu spolu z různých důvodů nebýt. Sedí a mlčí. Místo aby na toho druhého koukli, vzali ho za ruku a šli se s ním vyválet v čerstvě posečené trávě. Místo, aby si na sto různých způsobů řekli, jak jsou pro sebe důležití. Neobejmou se. Nepohladí se po vlasech a neřeknou si: neblbni, vždyť to nestojí za to. Protože když to jeden z nich řekne, tak to tomu druhému přijde absurdní. Jako by svět byl jenom černý nebo bílý. Jako by existovala jedna pravda. Jako by šlo to něco vyhrát. Víte co, nevíte dne ani hodiny, nevíte, co bude.. a když se nebudem snažit, nebude nic. A nakonec se na konci rozejdem všichni se všema a hlavně se světem. A to už bude na všecko pozdě.  To už nebude vůbec nic…

 

 

 

Advertisements

~ od banánové pyré on Prosinec 14, 2016.

Popsat slupku moudrem

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

 
%d bloggers like this: