když prší

•Červen 2, 2016 • Napsat komentář

přes mokré okýnko vlaku

svět je rozmazaný

do všech

barev duhy – stéká

jak čistá šedavá řeka

se vlní když

vodou se plní

duben

•Duben 1, 2016 • Napsat komentář

když duben
tak budem Pokračovat ve čtení ‚duben‘

jo, láska je

•Březen 31, 2016 • Napsat komentář

jo, láska je
jak dva cáry na prádelní šňůře Pokračovat ve čtení ‚jo, láska je‘

Začátek konce

•Březen 13, 2016 • 1 komentář

Na fotkách z dětství vypadal jako normální spokojený malý člověk. Šťastné miminko třepotající ručičkama. Rozverné batole zamazané až za ušima kaší neznámého složení, z černobílé fotky nepoznáte ani odstín krmi. Usmíval se a žvatlal nesrozumitelnosti, ze kterých se časem poskládaly docela souvislé věty. Mluvil brzy.

Začalo to možná už ve školce. Podle fotografií se zdá být zádumčivý už jako dítě. Nikdy si moc nehrál, ani nerozuměl, s ostatními dětmi. Byl jiný. Přemýšlel. Za velkýma hnědýma očima přemítal. Stavěl si z lega. Kreslil a maloval. Prohlížel obrázkové knížky. Písmem, kterému nikdo nerozuměl, si psal dokonce knížky vlastní. S pomocí rodičů se už ve školce naučil číst. Paní učitelky si s ním nevěděly rady, protože na jejich slaboduché hry ho prostě neužilo. Ne že by se ale nudil. Už od útlého dětství přemítal. O životě.

Ve třech letech mu umřelo morče. Vylezlo z terária a hnutím osudu doskotačilo až na balkon, z něhož sešuplo dolů a.. rozplesklo se na chodníku. Našli ho, když se vraceli z procházky. Došlo mu, že už si ho nepohladí. Neplakal. Ještě téhož roku zemřelo několik akvarijních rybiček na plíseň, plavaly bříškem nahoru, oči vyboulené, byly divně zašedlé a smrděly, nehýbaly se. Dlouho na ně hleděl do lehce zkalené vody. Pak je táta spláchl do záchoda. Když mu bylo pět, umřeli babička s dědečkem při autonehodě. Doma se o tom moc nemluvilo. Maminka plakala. Táta se tvářil chmurně. On nechápal, co se děje. Nebyl na pohřbu. Nechtěli ho tím zatěžovat. Před dětmi se o tom prostě nemluví. Tak se nemluvilo. Byl malý, zapomene. A pak pochopí. Z jeho dětského pohledu se stalo prostě to, že babička s dědečkem zmizeli. Když se totiž rodičů ve své dětské nevinnosti ptal, jestli umřeli stejně jako Amála, tedy morče, propukla vždycky maminka v šílený pláč a zavřela se na dlouhé hodiny v pokoji. Ale on věděl, jak to bylo doopravdy. Jenom ho mátlo, že se s ním o tom nikdo nechce pořádně bavit.

A v šesti letech začal kreslit obrázky. Jiné než předtím. V jeho obrázcích bylo teda vždycky něco navíc, ale najednou se začaly objevovat zvláštní výjevy, které děti obvykle nemalují. Byly to obrázky lidí a zvířat, kteří umřeli. Nebo odešli. Objevovaly se postavy, babičky a dědečka, přeškrtané tlustou černou čárou. Z kresby bylo jasně patrné, že tihle lidé už na světě nejsou a že si to malý hoch velmi dobře uvědomuje. Jasné bylo také to, že nejsou jaksi konečně, že už se prostě nevrátí, šlus. Kreslil taky ty, kteří se odstěhovali, odešli, přestali se s ním bavit nebo kamarádit. Ty vždycky vyvedl v šedých barvách, jedinou barevnou věcí na celém obrázku byly nohy, to aby bylo jasné, že se jedná o lidi, kteří odcházejí pryč. Kreslil a maloval ztrátu, se kterou se snažil nějak popasovat.

Už v útlém věku si tedy začal uvědomovat smrtelnost. Těch, na kterých mu záleželo. Svoji vlastní. Nerozuměl tomu. Ztrácel se v té podivné nutnosti všeho živého, v nutnosti umřít. Ptal se. „Maminko, a proč musela Amála umřít? Když teď babička s dědečkem umřeli, kde jsou?“ Ale nikdo mu nebyl schopen odpovídat. Určité věci jsou tabu. A na určité věci se přeci děti neptají. Neměly by se ptát. Je to divné, když se ptají. Tak se ptát přestal. A kreslil. A maloval. A četl knihy. A myslel na to, co bude, až umře. Malý chmurný chlapeček.

Když mu bylo sedm, pořídili si kotě a taky sestřičku. Kotě bylo černé jako noc a říkali mu Jura, asi proto, že skotačilo a bláznilo zrovna tak. Stali se z nich nejlepší kamarádi. S kotětem si vždycky rozuměli, velkýma kočičíma očima, teplým vrněním a měkkýma packama chápalo všechna příkoří, které s sebou malý človíček nesl na svojí cestě.

Holčička se narodila uprostřed dubna, bylo krásné jaro, všecko zeleno a veselo. Jasné barvy všude kolem. On na ni opatrně nakukoval do postýlky, velké oči mezi šprušlemi. Tolik radosti. Hrozně dlouho rostla u maminky v bříšku a všichni byli moc šťastní, že ji budou mít. Taky on. Pamatuje si, když mu maminka vzala malou ruku a položila ji na svoje obrovské břicho a on cítil, jak se tam někde uvnitř jeho malá sestřička pohnula. Připadal si náležitě hrdě. Tehdy se rozhodl, že se o ni bude starat a nedovolí, aby se jí kdykoli cokoli stalo. Když se narodila, byla sice dost ošklivá, ale ani to ho neodradilo od toho, aby ji měl rád. Tolik štěstí. Bál se na ni sáhnout nebo promluvit, byla tak maličká, skoro průhledná, tak křehounká. Bál se, aby jí neublížil. Taky se bál, aby mu neumřela. Zvláštní strach malého chlapce.

Smrt si poprvé doopravdy uvědomil s Amálou a rybičkami. Později mu došlo, že je nevyhnutelná, že se s ní nedá bojovat. V den, kdy se mu narodila sestřička mu došlo taky to, že ať se bude snažit sebevíc, před jednou věcí ji nakonec nezachrání. Došlo mu, že život je ohraničený. Velkým štěstím a velkým smutkem. Že má začátek a konec.

Prostrčil ruku skrz šprušli postýlky a poprvé za dva týdny, co bylo miminko doma, se ho dotkl. Poplácal ho po malé ručičce a usmál se velkýma moudrýma dětskýma očima: „Ahoj, budeme se teď potkávat pořád. Jsem tvůj bráška – od začátku až do konce. Jmenuju se Tom.“

 

Co stačí lidem ke štěstí

•Březen 12, 2016 • Napsat komentář

Probudil se v 6.40. Ostatně jako každý den. Tak to měl naučené. Tak je to pro něj nejlepší. Tak to přece funguje. Místo vedle něj bylo prázdné. Už vstala. Budí se vždycky dřív než on. Nějakou dobu už chodila po bytě a chystala se na den v práci. Když zaslechla, že se v ložnici něco pohnulo, šla mu dát dobré ráno. Mžouravě vzhlédl a cosi neurčitě zamručel. Během další pětiminutovky, kdy spolu byli v koupelně zabručel ještě několikrát. Slova! Křičelo to uvnitř ní tak moc, že by až chtěla být hysterická a mrsknout zubním kartáčkem o velké zrcadlo nad umyvadlem. Lidi přece potřebují slova. Ve dveřích si dali pusu a popřáli si hezký den. Ostatně jako každý den.

=======

„Miluju Tě nejvíc na světě, umřela bych pro Tebe, jsi moje všecko. Navždycky!“ Dokončila větu vykřičníkem a přidala komentář pod fotografii na FB. Na obrázku byli k vidění dva mladí lidé, kteří se s velkou vehemencí pokoušeli vycucnout jeden druhému mozek ústy. Nebo tak něco. Dva vášnivě se líbající mladí lidé. Do dalšího komentáře přidala ještě pět srdíček a několik líbacích smajlíků. Okamžitě přišla odpověď v podobě tklivého: „Jsi moje největší láska, život bez tebe by neměl smysl, miluju tě miluju tě miluju tě moc!“ Dívka si zavýskla. Dala lajk. Přetřela si rty leskem s příchutí lesní vášeň a jala se pokračovat ve vyznávání lásky pod fotografií. Byla zamilovaná. Totálně. Bezhlavě. Navždycky. A kamarádi ji v té lásce utvrzovali také tím, že fotka si už vydobyla přízeň 150 líbí se mi. Jasná láska. Navždycky. V tu chvíli bylo zcela bezpředmětné, že se s daným hochem už asi třikrát rozešli. Že i ona sama ho už dvakrát podváděla. Že za dva roky odmaturují a stejně bude všemu konec. Pokud spolu za ty dva roky vůbec ještě budou žeano. Že je jim prostě teprve šestnáct a nic není pomíjivější než komentování na FB.

========

Na kuchyňské lince stály dva velké hrnky a v nich se tiše luhovaly dva ovocné čaje. Byt byl malý, ale stačil tak akorát, aby pojmul dvě velké staré knihovny plné knih, čtyřicet fotoalb, za každý rok společného života jedno velké, spoustu dobré hudby a dobré nálady. Akorát tak velký na jedno velké životní přátelství a spoustu lásky. Z pohledu těch dvou bylo vidět, že ks obě prostě patří, a to už i z té zažloutlé svatební fotografie mladé dívky s plachýma očima a tak trochu vyděšeného hocha v tmavém obleku. Ale to už bylo dávno. Jahodový čaj se luhoval na lince, Armstrong zpíval cosi o Blueberry Hill a v pokoji panoval klid. Muž seděl nad psacím stolem ve vedlejším pokoji a s lupou v ruce se probíral starými čísly Lidových novin. Žena stála u okna a dívala se ven, jak pomaloučku, polehoučku sněží. Drobné vločky se snášely k zemi. Nejradši by byla bývala vyšla ven a dívala se do nebe, sledovala, jak padají přímo na ni, do ní. Slabounce se usmívala. Zavřela oči.